Rozsvítil jsem v koupelně a hned to uviděl. Ach jo, zase to zbývá na mě. V sítku odtoku umyvadla je chuchvalec vlasů. Vyškrábnu jej prstem a automaticky mrknu do vany. No jasně, tam se choulí také malý smotek slepených vlasů. Je to krapet nechutné, nicméně ho přiškrábnu k tomu, co už držím mezi prsty, a jdu to hodit do koše.
Jsem jediný, kdo má v rodině krátké vlasy, ale tahle nechutnost tu často zbyde na mě. Žena a dcera dělají z čištění sítka hotovou událost. Většinou si na vlasy donesou něco, do čeho to hned chňapnou, aby se toho nemusely dotýkat holou rukou. Brrr. Synové, kteří se kupodivu také zhlédli v dlouhých vlasech, z toho vědu nedělají. Prostě vlasy v sítku ignorují. Když si na ně počíhám a vyhmátnu je, tak to holt tedy také vynesou. Když ale propásnu tu krátkou chvíli, než jim uschne kebule, jsem opět bez šance.
„To nejsou moje vlasy!“ diví se.
„Vždyť tuhle barvu máš jen ty, podvodníku!“
„Tyhle ale nemají moji barvu, mohlo by to být klidně ségry nebo bráchovo…“
No, takže to holt vynesu raději sám. Opět jsem vítězil v soutěži „Machr přes odpady“. Kdybych ty vlasy házel do nějakého žoku, mohl bych místnímu sportovnímu klubu každý rok věnovat solidní žíněnku nebo boxovací pytel.
Rovněž pytlík s vytříděnými plasty se drží na svém místě, dokud ho nevyzvednu z koše a nevynesu do popelnice. Vedle plastů máme nóbl bioodpad, který je vznešenou komoditou. Ten se nechává nosit zvlášť, až na zahrádku na kompost. A když má naše morče čas od času ten sváteční den, kdy mu dcera vykydá klícku, hobliny pak čekají u klece na to, jak dopadne bitva o to, kdo to odskáče. Často je to zase tatínek.
„Já bych na zahrádku došla… třeba zítra… jenže teď zrovna… mám něco do školy.“
„Tolik práce do školy? To bys musela studovat na Harvardu, ty gympláku.“
Nicméně šupajdím já, protože je to moje milovaná kočička, a ona umí tím pravítkem tak významně pohupovat.
Samostatný odstavec patří obyčejnému komunálnímu odpadu, který umí někdy i smrdět. Sem tam z něj dokonce něco blivajznického vyteče. Vůbec se neumí chovat, humusák. Kdysi se odpadkové koše neobkládaly mikroteňáky, odpadky se do nich házely jen tak, naboso. Navíc jich nebylo tolik jako dnes, takže se hromadily déle. Chodit se muselo s celým kýblem. Jenže s ním jste se pak museli vrátit hned domů. Kdybyste si ho dali jen tak pod schody v paneláku, mohlo by se mu něco ošklivého přihodit. Chápejte, byl umazaný od nepotřebných zbytků a někdo by ho mohl vzteky nakopnout, ukrást, nebo do něj něco nastrkat… To jste si nemohli dovolit. Doma jste ho v případě nutnosti museli ještě vysprchovat, osušit a dát na dno staré noviny, aby se na něj odpadky nelepily.
Dnes se s komunálem nedělají žádné štráchy. Bafne se speciálně k tomu účelu vyrobený pytel a cestou okolo popelnic nesmíte zapomenout jednu ruku rozpažit. Toť vše, jak snadné. Jediná nástraha, kterou si dokážu pro dnešní situaci představit, je, že nesete víc věcí, myslíte na něco jiného a pak také něco jiného vyhodíte. Nebo naopak nevyhodíte, ale dotáhnete pytel s ostatními zavazadly až do autobusu či do práce.
Abych své odpadové mistrovství dotáhl k dokonalosti, přibral jsem si starost i o odpady vodovodní. Bydlíme ve starém domě a po všech těch přestavbách jsou roury přezaklikacené jak minojské bludiště. Sklon jeho serpentin je mizivý, takže čas od času pobíhám mezi odpady s louhem, jindy přijde ke slovu desetimetrové instalatérské péro. To vypadám se svými pomocníky jako bájný Láokoón a jeho synové. Dloubeme pérem v ďouře, dokud to nehrkne a břečka nezahučí v hlubinách domu.
Dříve jsem si stěžoval, že všechno kolem nechutného procesu sbírání a vynášení odpadků zbývá na mě, i když, jak určitě každý tuší, manželka i děti se také starají. Později jsem si ale uvědomil, že zbavování se odpadků nejrůznějšího druhu je v jádru vznešeným konáním. Začal jsem to vnímat jako vnášení světla do tmy. Šlechetná, téměř aristokratická starostlivost o svěřené hospodářství. Tak přízemní a neuznávané činnosti se mi v podstatě staly stále se opakujícím očistným bojem. Bez vynášení odpadků by se brzo i to nejluxusnější sídlo stalo smetištěm. Dnes daleko víc než kdy jindy jsou naše města vazaly popelářů, čističek odpadních vod či třídíren odpadů. Bez nich bychom se utopili ve špíně.
Ve svých úvahách jsem šel ještě dál a uvědomil si, že i sám Ježíš svým způsobem vynesl z našich životů smrduté odpadky naší pýchy a sebestřednosti. Jeho Duch nám neustále pomáhá uklízet chrám, ve kterém se rozhodl bydlet. Ježíš se přepásal a umyl nohy svým učedníkům, aby cítili úlevu a slast čistoty. Proč bych se tedy nemohl taky přepásat a jít vynést odpadky?
Zdroj: Život víry 2022/7
Autor: Pavel Bosman
Foto: Jilbert Ebrahimi (Unsplash)