Kateřina Lachmanová: Vedoucího by lidé měli následovat rádi

4.4
(5)

Rozhovor s teoložkou a psycholožkou Kateřinou Lachmanovou o tom, jak odlišit zdravé a nezdravé uplatňování autority a na co si musí dát vedoucí pozor, aby se nestal manipulátorem.

Z určitého hlediska jsme si před Bohem všichni rovni. Potřebuje tedy církev autority? 

Církev jako každé jiné společenství určitou hierarchii potřebuje. Tedy autority ve smyslu služby celku, vedení a organizace. Autoritu potřebuje i malé společenství, je však důležité, jaká ta autorita je. Potřebujeme totiž autority, ale ne autoritářství a zneužívání moci.

Čím se tedy vyznačuje zdravá autorita, která je v církvi potřeba? 

Zdravá autorita není sebestředná, snese zpětnou vazbu, je pokorná a slouží lidem, nad kterými stojí. Ale to „nad nimi“ neznamená nadřazenost vlastní hodnoty. Ve skutečnosti by se dalo říct, že v duchu evangelia ten, kdo vede, vlastně stojí pod druhými, je služebníkem všech. Když je někdo v postavení autority, neznamená to, že je to ten nejchytřejší a nejosvícenější člověk s přímou linkou do nebe. Jakmile by si to člověk ve vedoucím postavení o sobě začal myslet nebo by v tom byl zvnějšku utvrzován (očekáváním druhých), blížili bychom se k sektářskému pojetí autority, k jejímu zneužití. To pak společenství způsobuje velké bolesti.

Co vede ke zneužití autority?

Sebestřednost, potřeba, aby mě někdo potřeboval, nezralost a nevyřešené věci v osobní rovině. A potom samozřejmě hřích, především pýcha, snaha vyšvihnout se nad druhé ve snaze něco si dokázat. V církvi je ale ještě jedna věc, která zneužití napomáhá – pojetí autority je „boho-lidské“. Předpokládá se, že kdo je ustanoven k vedení nějakého společenství či denominace, je k tomuto úkolu zvolen a pomazán Bohem. Podobné je to i u otce v rodině. Ale když je člověk nezralý, o to víc má tendenci se touto formálně danou autoritou ohánět. Schovává se za něco, co není pomazání, ale mělo by podepřít onu křehkou osobnost – ve smyslu „ať všichni sklapnou, protože já jsem tu na místě Božím“. V tom vidím určitou křehkost systému, s níž není snadné si poradit. 

Na jednu stranu věřím, že tu opravdu jde o víc, než že si zvolíme lidi do určitých funkcí; k bohabojnému vykonávání autority potřebujeme Boží vyvolení a pomazání. Nebezpečí je v tom, když zapomeneme, že jde o mix lidského a Božího a že lidský faktor je náchylný k hříchu. Může zneužít Boží jméno, ohánět se jím a schovávat za něj ty nejbrutálnější úmysly.

Na co by si měl vedoucí dát pozor, aby svoji moc nezneužíval? Kdy by se mu měla rozsvítit červená kontrolka?

Je potřeba si uvědomit, kdy se člověk dostává do protisměru s těmi, které vede. Samozřejmě se může stát i to, že společenství je na tom tak špatně, že neunese svatost vedoucího. Svatého Benedikta chtěli otrávit jeho vlastní mniši, protože jim zvedal laťku tam, kde ji mít nechtěli. Většinou je ale ocitnutí se v protisměru signál, že něco není v pořádku. Vedoucí nemůže vést bez toho, že by ho lidi rádi následovali. Potom vlastně nemá dar k vedení. 

Dále je důležité, aby se vedoucí zamýšlel, jestli umí vytvářet prostředí, kde je možná zpětná vazba – k jeho osobnosti i jeho způsobu vedení. Jestli má někoho, kdo vidí do jeho života, do jeho srdce, ví, kde čelí pokušení. Jakmile je zvyklý na to, že on sám mluví do životů druhých, ale jemu nesmí nikdo nic říct, pak něco není v pořádku. 

A v neposlední řadě je důležité i to, jestli se stále vnímá vůči Ježíši Kristu jako jeho učedník. Když tohle zmizí, může dojít k zatvrdnutí srdce a ztrátě Božího charakteru vedení. Protože Duch svatý je schopen nám obměkčovat srdce a obrušovat hrany – jestliže mu nasloucháme v modlitbě, jestliže čteme Bibli v postoji učedníka. Pokud někdo čte Boží slovo jenom kvůli tomu, aby měl co říct druhým, začne vůči němu být imunní. Může říkat i dobré věci, ale sám na sebe je neaplikuje. A to se naneštěstí děje velmi často.

Kateřina Lachmanová: Vedoucího by lidé měli následovat rádi

Podívejme se teď na problém z druhé strany – z hlediska toho, kdo je veden. Jak poznám, že jsem manipulován?

Když mám vedle druhého pocit „nesvéprávnosti“… Když mám neustálý dojem, že někdo překrucuje, co říkám. Zneužívá to, co o mě ví, ne k tomu, aby mi pomohl, ale aby mě dostal tam, kam chce. 

Když vidím, že vedoucí rozděluje lidi; některými (zpravidla svými tleskači) se obklopuje a jedině jim naslouchá, zatímco šikanuje ty, kteří mu dávají zpětnou vazbu a upozorňují na věci, které se jim nelíbí. (U některých manipulátorů stačí, že nejste tleskači, aby začali vést skrytý boj.)

Když přestává být komunikace průhledná… Manipulativní vedení rozděluje lidi na ty, kteří něco smějí vědět, a kteří ne. Známek manipulace je celá řada, jsou popsány v odborné literatuře. Tohle je jen malý zlomek.

V církvi panuje přesvědčení, že autority jsou ustanovené Bohem. Jak můžu vhodně zareagovat, když se domnívám, že můj vedoucí jedná v této oblasti nesprávně a svou autoritu zneužívá? 

Je potřeba, aby církev nastolovala kulturu, která dnes začíná být běžná i v osvícených firmách – kulturu, kde je možná (a vlastně i běžná) zpětná vazba. Potřebujeme se učit, jak vlastně kultivovaná zpětná vazba vypadá. Protože i vedoucí je jen člověk a nelze ho kritikou svévolně srážet a ostřelovat. Musíme se učit ji kultivovaně sdělovat i kultivovaně přijímat. Taková atmosféra pak napomáhá tomu, aby se věci vyjasnily. Ve zvlášť složitých situacích je vhodná i supervize, měli bychom se někdy v církvích otevřít i této formě pomoci. Supervizi ovšem nemůže vykonávat přítel vedoucího, který postupuje podle jeho zadání. Zároveň společenství musí být připraveno na to, že může nastat potřeba přehodnotit dosavadní strukturu či dokonce změnit vedení.

To je ovšem ideální situace, kdy je vedoucí přístupný řešení. Manipulující člověk ale často nepřipouští, že je něco v nepořádku. Co je třeba dělat v takovém případě?

Je dobré mít nastavené mechanismy, o kterých mluví Bible v souvislosti s napomínáním: Nejprve napomene jeden, když to nepomůže, přizve si dalšího, popřípadě se obrátí někam výš. A pokud není možná změna opravdu patologického prostředí, nezbývá než toto prostředí opustit. To by ale měla být poslední varianta – až poté, co jsme se pokusili o problému kultivovaně komunikovat a modlit se za něj.

Řešení v podobě odchodu je možné ve firmě nebo v církvi, ale v rodině je to složitější. Co když je partner manipulátor, zneužívá druhého nebo se dopouští psychického násilí? V rodině není snadné sbalit si kufry a odejít…

Foto: Tomáš Coufal


Život víry: Hranice autority

Ukázka z rozhovoru Tomáše Coufala, který v plném znění najdete v listopadovém čísle mezidenominačního časopisu Život víry. Tématu „Hranice autority“ se v něm věnují také Pavel Hošek, Pavel Černý a Lubomír Ondráček. Kladou si mj. otázky, jak má vedoucí v církvi uplatňovat autoritu; jak vyvážit zneužití autority na jedné straně a její znevážení na straně druhé; a zda existuje ideální model církevního vedení.

Život víry

V časopise dále najdete úvodník Davida Nováka „Jak vnímáme sami sebe“ a příspěvek o misijním výjezdu na Altaj – do míst, kde vládne zima a alkohol a kde se žije jako před sto lety. Dění ve společnosti u nás i ve světě odráží příspěvek o českých křesťanech v médiích, politice a justici Tomáše Dittricha i zamyšlení nad děním v „Rozdělených“ státech amerických a tím, jaká etická dilemata v souvislosti s volbami řeší američtí křesťané. Pohled do zákulisí zakládání křesťanské školy přináší Dana Koutecká a nechybí ani dva příběhy čtenářů: první o osvobození z vlivu manipulující nadřízené, druhý o hledání parašutistů. Na 350. výročí úmrtí J. A. Komenského reaguje článek Karla Boháče Třináctá komnata J. A. K. a virtuální rozhovor Jaroslava Plevy s touto historickou osobností. 

Časopis Život víry si můžete přečíst v papírové i elektronické verzi nebo si lze všechny hlavní články poslechnout jako audio nahrávku. Více na www.zivotviry.cz.


Líbil se vám článek? Dává vám Svět víry smysl a rádi se sem vracíte? Budeme rádi, když náš projekt podpoříte. I malá částka se počítá.


Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 4.4 / 5. 5

Napsat komentář