Hranice ve vztazích
Když jsem chodila na mládež a na dorost, nejfrekventovanější věta našeho slovníku byla: „Nešahej na mě, když se mnou nechodíš“. Šlo o nekonečný zdroj vtipů, odlehčující bonmot, univerzální odpověď… Loupali jsme třeba spolu brambory, a co se nestalo, hmátla jsem pro bramboru zrovna ve chvíli, kdy měl v hrnci ruku Jenda. „Nešahej na mě, když se mnou nechodíš!“ a výbuch smíchu.
Měli jsme to jednoduché. Nikoho z nás nenapadlo zkoumat, nakolik je to dobře odůvodněné nebo jestli je skutečně nutné to dodržovat. Měli jsme to prostě pod kůží asi tak stejně jako fakt, že špinavé ponožky se nesplachují do záchodu a rohlíky s nutellou nelepí na přední skla zaparkovaných aut. Dokonce ani moje a Peťkovy romantické procházky z mládeže za svitu hvězdiček plné přiblblého hihňání a rozvíjení úvah o potenciálně společné růžové budoucnosti nepodrobily tento nepsaný zákon zkoušce. Prostě mě tehdy ani nenapadlo vyndat ruku ze své kapsy a strčit ji do cizí. Nebo se do Peťky třeba aspoň přes bundu zavěsit.
Na vysoké škole jsem byla v jednom kruhu se srdečným Moravákem Jindrou. Před přednáškou se na mě usmál, zahlaholil „Ahoj, tak rád tě vidím!“ a už mě držel v náručí. I když jsem věděla, že se takhle vítá s každým, neuvěřitelně mě pohoršil, z církve jsem na to tehdy rozhodně zvyklá nebyla. Zároveň jsem ale tak trochu tušila, že pokud vytáhnu „nešahej na mě, když se mnou nechodíš“, nebude to přijato s pochopením.
A vůbec…, proč by na mě nemohl sahat? Jen proto, že se mnou nechodí? Většina lidí spolu přece nechodí, a na vřelém přivítání těžko někdo najde něco špatného. Moje křesťanské dospívání mě okradlo o takovou úžasnou věc, jako je objetí se všemi prima spolužáky, které jsem do té doby potkala! (Mozek v tu chvíli pozapomněl, že jsem na střední byla v holčičí třídě a na výšce byl Jindra jediný kluk.) Do té doby jsem potkala jen kluky z naší mládeže. Teda, kromě Vincenta.
To bylo tak: Z dlouhé chvíle jsem na střední během matiky rozesílala na neznámá čísla SMS ve znění „kluk, nebo holka?“. A jedno číslo mi odepsalo: „Kluk, a ty?“
Tak to je zábava! „Holka!“
„Kdy máš čas?“ zeptal se kluk z čísla.
„Třeba zítra ve tři. :-)“
„Tak platí. Kde se sejdeme?“
„Někde u Kulaťáku.“
„Dobře. Je tam kavárna Na Zápraží, budu sedět u stolečku vpravo od dveří.“
Musím říct, že jsem se dobře bavila. Posílám si esemesky jen tak z nudy, a zítra půjdu po škole do kavárny… Když jsme šly druhý den s Míšou ze školy, divila se, že nejdu do metra.
„Já jdu ještě do kavárny, víš?“
„Aha… sama?“
„Ne, s nějakým klukem.“
„S nějakým? Ty ho neznáš?“
„Ne, odepsal mi náhodou.“
„Ty jo, to bych teda neměla odvahu, rande naslepo…“
Tak aby bylo jasno, na rande naslepo bych v životě nešla, nejsem blbá…! To přece není žádné rande, jen se jdu podívat, s kým jsem si to včera celý den psala. Rande, a ještě s nějakým cizím klukem! Ani náhodou!
Vincent skutečně seděl v kavárně u stolku vpravo. Nějak mi došlo, že hned po podívání odejít nemůžu, že spolu asi budeme muset vypít kafe nebo tak něco. Vyprávěl, že se živí stavěním pódií, a možná ještě něco. Byla jsem ráda, když jsme dopili a vyrazili k metru.
Chtěla jsem se ho zbavit, tak jsem řekla, že musím ještě na nákup. On prý taky. V samoobsluze chodil celou dobu těsně za mnou a koupil si jen margotku. Když jsme vyšli z obchodu, tu margotku mi věnoval. Není to nějaký divný? Proč mi dává tyčinku, když říkal, že potřebuje na nákup?
Když mi následující dny psal, nereagovala jsem. Proč taky? Zjistila jsem, kdo to je, pokecali jsme…, ale on psal pořád dál. Díky Bohu, že jsem měla dost rozumu, abych mu neřekla nic kromě toho, že chodím na střední, a že on byl tak ukecaný o sobě, že se mě na nic neptal. A díky Bohu za církev, kde jsem jednomu dospělému bratrovi celý příběh vyprávěla s tím, že mi Vincent pořád píše a že bych chtěla, aby toho nechal. Díky Bohu za dospělé ve sboru, kteří nemají potřebu mladým všechno vysvětlovat a se vším radit. Ten bratr mě prostě vyslechl, vzal si Vincentovo číslo a něco mu napsal. Vincent se pak už více méně neozval.
Semafor pro vztahy
Po letech jsem narazila na knížku „Every Woman’s Battle“ (Boj každé ženy). Je to jediná kniha pro ženy, kterou jsem kdy dočetla. Ostatní mi přišly hodně zaměřené na pocity, takové sentimentální. Tato byla věcná.
Autorka psala mj. o vztahovém semaforu. Pokud jsem nezadaná a přemýšlím, jestli se s nějakým mužem nebo klukem sejdu nebo si s ním napíšu, musím se podívat, jestli svítí červená, nebo zelená. Je ženatý, zadaný nebo nevěřící? Červená. Nenapíšu mu ani se s ním o samotě nesetkám. Je nezadaný a opravdu se s ním chci vidět (neboli nejde o flirt)? Zelená. Zjistit, jestli se k někomu hodím, a strávit čas s někým, s kým je mi příjemně, je přece důležité, než případně navážeme nějaký důvěrný vztah. Pro setkání ale zvolíme místo, kde kolem budou další lidé, například kavárnu, restauraci nebo park. Dáme si pozor na místa, kde je zhasnuto, třeba jako kino.
Pokud chci jednou svému manželovi (a kluci své ženě) dát celé srdce, musím si ho pro něj uchovat. Chození vnímám jako jasný krok směrem ke společnému životu. Nechtěla bych chodit s někým, u koho si nejsem jistá, že si ho vzít chci. Samozřejmě, můžeme dospět k závěru, že to dohromady asi fungovat nebude, a rozejít se. Ale chozením už odevzdávám druhému kousek srdce. Když se kamarádka rozhodla chodit s klukem, se kterým si vlastně vůbec nebyli jistí, jestli by se k sobě hodili, moc jsem to nechápala. Vysvětlila mi, že přece jako křesťanka nemůže sama jít na večeři s někým, s kým nechodí. Přiznám se, že tento názor nesdílím. Pokud mi na semaforu svítí zelená, nevidím důvod, proč s osobou opačného pohlaví na nějaké veřejné místo nevyrazit.
Teď po letech, když přemýšlím, co všechno (v oblasti vztahů) mi vlastně dospívání v církvi a křesťanské rodině vzalo, docházím k závěru, že spoustu problémů. Když mě tehdy Jindra objal, byla jsem naštvaná, jak je naše mládež puritánská, zákonická, omezující a zaostalá. Dnes to spíš vidím tak, že čím míň fyzického kontaktu s někým, s kým to nakonec nevyjde, tím méně trápení. Ať to vidíš jakkoliv, buď otevřená nebo otevřený to čas od času přehodnotit, pokud to bude potřeba. Teď už jsem za svoje kořeny vděčná. (Nemůžu ale vyloučit, že se mnou na mládeži vyrůstal někdo, kdo za ně vděčný není a vidí to úplně jinak.)
Pokud bych to měla shrnout: Klidně s tím sympaťákem zajděte na procházku a do kavárny. Ale „nešahejte na sebe, když spolu nechodíte“. (úsměv) A když spolu chodíte? Slyšela jsem jednou zamyšlení nad tím, že když v Bibli někdo ve fyzické oblasti porušil hranice, píše se, že „odhalil nahotu“ toho druhého. Co to znamená dnes? Mám za to, že dotýkat se na místech, která se u mužských a ženských těl liší, takže těch, která schováváme pod plavkami. Pokud se nakonec vezmeme, budeme na to mít celý život. A pokud ne… no, v obchodě taky neosahávám hrušky, které si nakonec nekoupím.
Zdroj: Život víry 2022/12
Autor: Johana Ondráčková
Foto: Hunter Newton (Unsplash)