Jarmila Beková: Vždycky jsem měla přetlak tvořivosti

5
(1)

K tvému životu neodmyslitelně patří hudba. Jak ses k ní dostala?

Už v dětství. Moje první veřejné vystoupení bylo ve čtyřech letech ve školce, kde jsem zpívala sólo. Dokonce i maminka, která to netušila, se divila, kdo to tam tak hezky zpívá, a pak zjistila, že to je její dcera. Později jsem navštěvovala základní školu s rozšířenou výukou hudby, kde jsme chodili do pěveckého sboru a každý hrál na nástroj. Měli nás profesoři, kteří později učili na konzervatořích. Byli jsme neustále ponoření v hudbě. Z toho dodnes čerpám.

Svoje hudební schopnosti jsi později vložila i do vedení chval…

Když jsem přišla do sboru, automaticky jsem se zapojila do chválicí skupinky, ale také do hudebního seskupení, které vzniklo při příležitosti satelitní evangelizace s Billym Grahamem (1993) a které tvořili mladí lidé z různých sborů. Tam jsem se začala otevírat mezidenominační práci a práci mezi nevěřícími.

Do mezicírkevních vod jsi pak naplno vstoupila na konci devadesátých let…

Na jedné modlitební procházce ke mně Pán Bůh promluvil, že mám založit skupinu a že v ní má jít o „chvály pro nevěřící“. Té druhé části jsem tehdy nerozuměla, tomu rozumím až dnes. S pěti dalšími lidmi jsme založili skupinu Chermon, která v Olomouci pořádala večery modliteb a chval. Naší touhou bylo propojit olomoucké sbory v tom, co máme společné, v uctívání a modlitbě za naše město a kraj. Postupně nám Bůh otvíral dveře, budovala se důvěra a tato aktivita také přispěla k vytvoření platformy H40 (Hope for Olomouc), do které je zapojeno sedm místních evangelikálních sborů. Společně připravujeme Půlnoční bohoslužbu na náměstí, velikonoční bohoslužbu a modlitební setkání. Dnes Chermon zaštiťuje řadu dalších kulturních akcí a během jeho existence se v něm vystřídalo množství hudebníků.

Nejenže vedeš chvály, hraješ na kytaru, klávesy a zpíváš, ale také skládáš. Začalo to písněmi, ale dnes máš za sebou tři autorské hudební projekty s pěveckým sborem, velkou kapelou, ty dva poslední dokonce se symfonickým orchestrem. Jaká cesta k tomu vedla?

Vždycky jsem u sebe vnímala přetlak tvořivosti. Souvisí to i s mým prorockým obdarováním. Ve mně se ty věci rodí, plní mě a mají potřebu se vylít ven. První byly Pašije, ve kterých jsem měla touhu srozumitelným způsobem vyzpívat Ježíšův příběh. Postupně jsem psala písně do šuplíku, ale neměla jsem odvahu a lidi, se kterými bych do toho šla. Pašije se rodily čtrnáct let a pro mě to byla doba zrání. Jeden přítel mi řekl, že člověk by měl hrát na pódiích, ke kterým dorostl. Jsem vděčná, že jsem mohla projít od bezpečného prostředí domovského sboru přes mezidenominační působení až po velké divadelní či koncertní sály.

foto archiv J. Bekové

S kým jsi nakonec Pašije zrealizovala?

Po delším hledání jsme s několika lidmi dotvořili a zaranžovali jednotlivé písně. Postupně se na to nabalili další, až vzniklo něco, co bych si nikdy nepomyslela. Sólové písně střídá asi 70členný sbor, který doprovází rocková kapela a další sólové nástroje. Celé pásmo doplňují taneční výstupy. Premiéru jsme měli na Velikonoce 2016 v Moravském divadle v Olomouci a výtěžek 100 000 Kč jsme předali olomouckému Klokánku.

Zpětně vidím, že jsem potřebovala začít s něčím, co by projektu dalo sílu, kterou bych sama neměla, a tou silou byla jednota církve. Těší mě, že otevřel cestu k široké spolupráci. Zapojily se do něj všechny olomoucké evangelikální sbory, ale třeba i Marie Tesárková z Kolína jako sbormistryně, bubeník Libor Orel z Nového Města na Moravě, později klávesák Tomáš Staněk z Brna…

Následovalo Vánoční oratorium a nakonec také Labyrint…

Když jsem přemýšlela, co dál, připomněl se mi Labyrint světa, který má silný příběh. Až pak jsem zjistila, že teď je období výročí souvisejících s Komenským. Tak začal vznikat další projekt. Přidala se k němu brněnská režisérka Hana Mikolášková a sólisté z Městského divadla Brno. Tam už se – podobně jako ve Vánočním oratoriu – integrovali i nevěřící lidé. Osud projektu byl stejný jak mnoha dalších v minulém roce – odehráli jsme zatím jen premiéru v Brně. Představení v Olomouci a Praze byla přesunuta na letošní podzim, v Ostravě až na rok 2022. Uvědomila jsem si, jak je Boží dobrota a prozíravost úžasná: Nedokážu si představit, že bychom odvedli všechnu práci, a Pán Bůh by nám nedal ani tu premiéru. Měli jsme ji 8. března 2020, a 10. 3. se všechno zavřelo.

Premiéra představení Labyrint, foto Tino

Ráda spojuješ lidi, dokážeš je nadchnout pro společnou věc a dát jim prostor, aby uplatnili svá obdarování. Nebojíš se, že tě zastíní?

Vůbec ne. Naopak z toho mám radost. Není to něco, co bych v sobě musela budovat nebo pro co bych se musela zapřít. Pán Bůh mi to dal jako balíček. S lidmi mě to víc baví, nemám potřebu na sebe strhávat pozornost. Chci to s lidmi prožít a předávat dál.

Tohle všechno stíháš při svém učitelském povolání – učíš francouzštinu a češtinu na gymnáziu. Během distanční výuky jsi natočila píseň i se svými studenty, psaly o vás noviny…

Když přišla třetí vlna, a zdravotníci už rok neměli oddych, chtěli jsme jim nějak vyjádřit podporu. Kolegyně mi řekla: „Jaruško, vymysli něco.“ Vytvořili jsme se studenty klip, ve kterém se…

Text: Kateřina Coufalová, úvodní foto: Tomáš Coufal


Ukázka z rozhovoru, který v plném znění najdete v zářijovém čísle časopisu Život víry.

Jarmila Beková v něm vypráví např. o tom, jak během dospívání našla bezpečné místo mezi křesťany, o kultivování prorockého obdarování, vedení společenství, které se schází v obývácích, i o tom, jak potkala svého manžela.

V časopise dále najdete fotoreportáž z Křesťanské konference, článek o pomoci křesťanů v jihomoravských obcích zasažených červnovým tornádem, postřehy misionáře Davida Symona o působení Čechů na misii nebo rozhovor s Pavlem Strežem o křesťanech nejen ve slovenské politice. Dan Drápal a Lucie Beštová přinášejí podněty k restartu církve a práce s dětmi po covidu a Petr Kobylka nabízí stručný předvolební pohled na politickou scénu.

Číslo doplňuje zajímavý článek Daniela Němce o různých etnických skupinách, které se hlásí k izraelskému národu, virtuální rozhovor s Jamesem O. Fraserem – misionářem, který vytvořil abecedu národa Lisu – a nechybí ani osobní svědectví čtenářů, zprávy o církvi u nás i ve světě, recenze knih nebo kreslený vtip Pavla Bosmana.


Život víry si můžete přečíst v papírové i elektronické verzi nebo si lze všechny hlavní články poslechnout jako audio nahrávku. Využít můžete také zvýhodněných předplatitelských balíčků.


Časopis Život víry vydávaný Křesťanskou misijní společností je nejrozšířenější protestantský křesťanský měsíčník v našich zemích. Mezi několik tisíc jeho čtenářů patří členové většiny českých a slovenských církví a společenství. Více na www.zivotviry.cz nebo na facebookové či instagramové stránce.

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 5 / 5. 1

Napsat komentář