V sobotu 8. října podlehl těžké nemoci Jaromír Bílý, pastor AC v Novém Jičíně, dlouholetý misijní pracovník a člen správní rady Nadačního fondu Nehemia, ale také vynikající hudebník a vedoucí chval – založil např. kapely J-band, Alešanka nebo Donebevolající.
Mnozí na něj vzpomínají jako na laskavého přítele, muže s osobitým smyslem pro humor a horlivého křesťana, který žil naplno pro Boha a jeho království.
Z archivu Života víry přinášíme jeho osobní svědectví o tom, jak se setkal s Bohem:
Moji rodiče nebyli věřící. U nás doma se nikdy o Bohu nemluvilo. Přestože jako dítě jsem chodil ve škole na náboženství, ve svém dospívání jsem s Bohem nepočítal, i když jsem vždycky věřil, že někde nějaký Bůh asi je, že nás někdo možná odněkud vidí, ale nikdy jsem neměl s Bohem osobní vztah nebo zkušenost.
Naše maminka se modlila pouze jednou za rok, na Štědrý den před večeří, a to bylo to jediné, co jsme s bratrem z křesťanství viděli. V dospívání jsem se dostal do školy v Opavě, kde jsem se seznámil s lidmi, kteří se zajímali o různé alternativní věci, byly to takové „máničky“. Tam jsem začínal poznávat věci, o kterých jsem dříve neslyšel. Začal jsem číst různé knihy, začal jsem malovat, psát básně a zajímat se i o východní náboženství. Musím říct, že i přesto, že jsem tyhle věci začal velice aktivně ve svém životě používat nebo studovat, jsem se cítil stále prázdnější.
Hrál jsem marihuaně na saxofon
Protože jsem se začal zajímat o tyto hlubší věci, narážel jsem stále víc na otázku, proč jsem vůbec na tomto světě. Od nikoho jsem pořád nemohl dostat uspokojivou odpověď. Nikdo mi nedokázal říct, co je smyslem života. I ve vztazích, které jsem měl, jsem stále víc prožíval prázdnotu, nedokázal jsem si s nikým rozumět. Byl jsem pořád osamocenější a stranil jsem se lidí. Před vojnou jsem odjel pracovat do elektrárny v Tušimicích a tam jsem celé dny sedával na nádraží a hrál. (Hrál jsem totiž jako písničkář na kytaru, skládal jsem různé divné písně.)
Když jsem se vrátil z vojny, seznámil jsem se s jedním kamarádem, s kterým jsme hodně debatovali o Bohu. Pořád jsme uvažovali, jestli vůbec Bůh je, a pokud je, jaký asi je. Pořád jsme o tom mluvili, dělali jsme různé divné věci, měli jsme plantáž marihuany a já jsem tam chodil hrát na saxofon, aby dobře rostla. Byl jsem zmatený.
Po nějaké době můj kamarád najednou uvěřil. Pamatuji si na ten den, když jsem přijel z práce a on mě čekal na nádraží. Stál v podchodu, já jsem šel ze schodů a viděl jsem v jeho obličeji, že se s ním něco významného stalo. Že prožil něco skutečně velikého, protože to zářilo z celého jeho obličeje. Řekl mi, že se setkal s Bohem, že prožil něco úžasného, že mu Bůh odpustil hříchy. Vůbec jsem tomu nerozuměl, nechápal jsem, o čem to mluví, ale viděl jsem, že to je pravda.
Bál jsem se, že to ráno zmizí
Pozval mě na setkání mládeže a tam jsem poprvé v životě uslyšel evangelium. Uslyšel jsem, že je v nebi Bůh, který mě miluje, který poslal na zem svého Syna, aby kvůli mně, kvůli mým hříchům, kvůli mým problémům zemřel. Pro mě byly tyhle myšlenky tak revoluční a tolik jsem toužil po změně ve svém životě, že jsem evangelium nasáknul, že jsem ho přijal za své. Pamatuji si, že vedoucí mládeže řekl: „Bůh vám může odpustit všude, když půjdete po ulici, když budete kdekoli v ústraní, když se budete upřímně modlit.“
Protože jsem mnoha lidem ublížil, toužil jsem po tom, aby mi Bůh odpustil. Když jsem se poprvé modlil s vědomím, že mě Bůh slyší, a prosil jsem: „Bože, odpusť mi,“ prožil jsem něco skutečně výjimečného. Bůh se dotknul mého nitra a odpustil mi všechny hříchy. Když jsem z tohoto křesťanského setkání odcházel, vypadal jsem pořád stejně, dlouhé vlasy mi vlály, ale v srdci jsem cítil, že se stalo něco významného – že mi Bůh odpustil a že mě miluje. Pamatuji si, že jsem nechtěl jít ani spát, protože jsem prožíval vědomí Boží přítomnosti a měl jsem strach, že když se ráno probudím, že to tam nebude. Ale když jsem se ráno probudil, stále jsem cítil přítomnost Boží, věděl jsem, že mě Bůh miluje a že jsem Boží dítě.
Když táta přicházel, bilo mi srdce
Změna, která do mého života přišla, byla tak radikální, že v Ježíše Krista uvěřili i moji rodiče. Nejprve (za čtyři měsíce) moje maminka, můj otec, kterému to trvalo trošku déle, uvěřil asi za rok a půl.
To se stalo zvláštním způsobem. Cítil jsem, že ho mám poprosit o odpuštění za všechny problémy, které kvůli mně dřív měl. Pořád jsme totiž mívali problémy s policií, i rodiče kvůli tomu měli dost nesnází. Zavolal jsem ho do kuchyně. Pamatuji si, jak mi bilo srdce, když přicházel. Naše vztahy v té době nebyly příliš vřelé. Tehdy jsem ho poprosil, aby mi všechno odpustil. Pro něho to byla tak významná věc, že se díky tomu začal o Boha zajímat, začal si číst Bibli a asi za dva nebo tři měsíce uvěřil.
Od té doby žiju s Bohem. Vím, že ne vždy to je se mnou růžové, Bůh to má se mnou těžké, ale miluji Ježíše, sloužím mu. Nemyslím si, že by život s Bohem byl snazší než život, který jsem žil předtím, ale určitě je nádhernější. Mnohokrát jako křesťan prožívám těžkosti, které jsem dříve neměl. Kdysi jsem si mohl dělat, co jsem chtěl, ani jsem si nebyl vědom, že mi ty věci škodí. Dneska některé věci nejenže nesmím dělat, protože jsem křesťan, ale nechci je dělat, protože vím, že urážejí Boha, kterého miluji. Kdysi jsem například žil nezávazným způsobem v různých vztazích se ženami, dneska takhle nežiju, protože miluji svoji ženu, kterou mi Bůh dal, protože miluji svoje děti a protože miluji Boha. To je jeden z mnoha příkladů.
Z časopisu Život víry 2008/10. Svědectví bylo zpracováno ve spolupráci s TWR-CZ.
Úvodní foto: Youtube festivalu United
VIDEA: