Jan Kuklínek: Nebezpečná modlitba v hotelovém pokoji

4.8
(5)

„Co ti v mém životě brání, abys měl víc prostoru?“ ptal se Jan Kuklínek Boha v modlitbě. O odpovědi, kterou na tuto otázku dostal, se rozpovídal v rozhovoru pro nejnovější číslo časopisu Život víry.

Vyrůstal jste v křesťanské rodině. Jak došlo k tomu, že se víra vašich rodičů stala vaší osobní vírou? 

Pamatuji si silný moment uvědomění si vlastního hříchu: Lezl jsem na klavír, shodil jsem při tom hodiny a ty se rozbily. Zatímco jsem se schovával a dědeček mě hledal po celé vesnici, uvědomil jsem si, že dělám špatné věci. 

Když mi bylo asi sedm nebo osm, byl jsem venku s ostatními dětmi déle, než jsem směl, a když jsem se vrátil domů, rodiče tam nebyli. Nebyli v kuchyni ani v další rozsvícené místnosti, nakoukl jsem i do sklepa, ale nikoho jsem nenašel. Znervózněl jsem, protože z nedělní školy jsem věděl, že jednou Ježíš přijde a vezme si k sobě ty, kteří mu patří. V hlavě se mi začaly rojit myšlenky, že nastalo vytržení: Tatínek, maminka, sestra jsou křesťané, ti už jsou s Ježíšem, a já jsem tady zůstal sám. Nakonec se všichni vynořili ze sklepa, ale to uvědomění, že nejsem připraven na setkání s Kristem, mě vnitřně usvědčilo. 

Potom jsem byl na jednom křesťanském pobytu pro děti, kde mi otevřela oči kniha Johna Bunyana „Poutníkova cesta“. Pomohla mi porozumět, jaký krok musím udělat – otevřít srdce Ježíši a říct mu: „Jsi Pánem mého života a spasení a záchrana je jedině v tobě.“ Ještě během pobytu jsem to udělal, modlil jsem se v té nejmenší možné místnosti (úsměv). Takže ten největší obrat se odehrál v mých osmi letech, ale teenagerovská víra měla samozřejmě své krize. Pohyboval jsem se jak na houpačce mezi dvěma světy – na jedné straně křesťané, na druhé spolužáci. Přitom jsem se učil rozumět tomu, že mě Kristus miluje takového, jaký jsem, bez podmínek.

Jak se rozhodnutí pro Ježíše a víra ve vašem životě konkrétně projevily?

Po maturitě na průmyslovce jsem řešil, co po mně Bůh chce. Co prakticky znamená, že ho chci následovat? Měl jsem úspěšně složené přijímačky na VUT, ale dostal jsem nabídku jít studovat na biblickou školu, pozdější VOŠ Dorkas v Olomouci. Prožil jsem, že to je místo, kam mě Ježíš volá, a tak jsem navzdory očekávání rodičů i přátel nakonec na školu nastoupil. Toto rozhodnutí pro mě bylo velmi důležité a v mém duchovním životě mě posunulo o kus dál.

Jak se vyvíjel váš profesní příběh? V něm se prolínají dva různé světy – informatika a kariéra v počítačové firmě a školství a mládež…

Od mládí mě provázejí dvě věci: Miluju technologie a přijal jsem povolání být učitel. 

Během biblické školy jsem se oženil a po skončení studia jsme s manželkou odešli do jejího rodiště, do Ostravy, kde jsem jako fundraiser pomáhal zakládat stacionář Diakonie ČCE pro postižené děti spojený se školou, kde jsem taky učil. Povolání učitele jsem ale většinou realizoval v církvi. Po čase došlo k určitému zlomu a za poměrně dramatických okolností jsem odešel a přesunul se do sféry informačních technologií, kde jsem nakonec působil asi deset let, naposledy ve firmě Hewlett Packard.

Proč jste se rozhodl z firmy odejít a věnovat se práci v úplně jiné oblasti? 

Kolem roku 2000 jsem se účastnil organizace veřejného promítání filmu Ježíš. Tehdy na mě silně zapůsobilo, když jsem se probíral stohem lístečků od lidí, kteří reagovali na výzvu a projevili zájem o další kontakt. Četli jsme tam: 12 let, 13 let, 15 let, 11 let, 17 let… a říkali jsme si: Co budeme dělat? Zaťukáme u nich doma na dveře a řekneme rodičům: „Tak váš syn uvěřil Ježíši a my bychom se o něj teď postarali…“? Proto jsme založili občanské sdružení Pavučina, které se věnovalo mladým lidem ve volnočasových aktivitách, a já jsem se vedle své práce ve firmě začal zase víc věnovat službě. 

V té době se mně a několika dalším lidem věnoval Samuel Húšť a předával nám to, co se sám naučil během stáže v Křesťanské akademii mladých (KAM). Hodně jsem přemýšlel nad tím, že jako křesťané nemáme jen chodit v neděli do sboru, ale být Ježíšovými učedníky a přinášet Krista lidem ve světě. To ve mně vytvářelo natolik silné pnutí, že jsem hledal cestu, jak zkombinovat práci ve firmě a službu.

Jenže se mi do života vedle práce ve firmě deset dvanáct hodin denně, rodiny a služby nechtělo všechno vejít. Vzpomínám si na klíčový moment, kdy jsem letěl na služební cestu do Lyonu a v letadle jsem poslouchal vyučování Davea Pattyho o tom, jak být plný Ducha svatého. V hotelovém pokoji jsem se pak Ježíše ptal: „Co ti v mém životě brání, abys měl víc prostoru?“ Na tuhle nebezpečnou modlitbu přišla odpověď: „Snažíš se postarat o svou rodinu, pracuješ a pak zbylý čas dáváš mně. Otoč to, služ mi a já se postarám o to, aby tvá rodina byla zabezpečená.“ Pracovat v korporátní firmě s několikanásobkem minimální mzdy, služebním autem a dalšími výhodami, a pak odejít do neziskového sektoru a dostat se hluboko pod průměrnou mzdu… neuměl jsem si to představit.

Co na to říkala vaše manželka? 

Vždycky když jsem dělal důležitá životní rozhodnutí, Bůh ke mně mluvil silným vnitřním hlasem a rozhodnutí mi potvrzoval. Věděl jsem, že je čas říct to manželce a že to pro ni bude těžké. Vybral jsem nádherné romantické místo, kde jsme spolu pár dní strávili, a poslední večer při procházce na pláži, když slunce zapadalo nad oceánem, jsem manželce nesměle řekl, že na takovémto výletě jsme asi naposledy, že chci jít naplno do služby. Její reakce byla: „To v žádném případě!“ Neuměla si představit, že bychom žili ve finanční nejistotě.

Byla to pro mě pořádná sprcha, ale říkal jsem si, že jestli je to Boží cesta, tak to manželka časem přijme. Trvalo to ale několik let.

Za nějaký čas jsem prožil, že je potřeba udělat rozhodný krok a „vystoupit z lodi“, i když mi manželka nedávala zelenou. Takže jsem zariskoval a po snaze kombinovat práci ve firmě se službou v dorostu a mládeži jsem oznámil svůj odchod. Ale ani odchod z firmy nemohl proběhnout ze dne na den. Nakonec jsem v roce 2005 nastoupil do KAM a následovalo několik těžkých let, než se k tomu rozhodnutí manželka srdcem přiklonila.

Je zřejmé, že jste činorodý člověk zvyklý pracovat s vysokým nasazením, hodně se zabýváte potřebami druhých lidí – mimo jiné se v hnutí Daniel staráte o křesťanské učitele. Nevybírá si to ve vašem životě svou daň?

Je pravda, že jsem člověk, který hřeší tím, že dělá víc, než má. U pomáhajících profesí mají lidé nakročeno k vyhoření…

Text: Kateřina Coufalová
Úvodní fotografie: archiv Jana Kuklínka


Život víry: Být v síti a nezaplést se

Rozhovor v plném znění najdete v lednovém čísle mezidenominačního časopisu Život víry. Jan Kuklínek v něm mj. vzpomíná i na to, jak bojoval s vyhořením a s rakovinou.

Lednové číslo Života víry se zabývá tématem médií a příležitostmi i nebezpečími, která  nám přináší digitální doba. V příspěvcích se nad tím zamýšlejí Dave Patty, Tomáš Coufal a Marek Bužga. V časopise dále najdete úvodník Dity Frantíkové o tom, jak jsou na tom naše společenství v otázce rasismu, a ohlédnutí Pavla Hoška za prezidentskými volbami v USA.

Tipy, jak se připravit na misii, přináší misionářka Markéta a nad dopady pandemie na naše vztahy se zamýšlí Pavel Raus. Nechybí ani virtuální rozhovor Jaroslava Plevy s vůdčí osobností velšského probuzení Evanem J. Robertsem a recenze na knihu Roberta Bella „Láska vítězí“ od Veroniky Tiché.

Časopis Život víry si můžete přečíst v papírové i elektronické verzi nebo si lze všechny hlavní články poslechnout jako audio nahrávku. Více na www.zivotviry.cz.


Líbil se vám článek? Dává vám Svět víry smysl a rádi se sem vracíte? Budeme rádi, když náš projekt podpoříte. I malá částka se počítá.


Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 4.8 / 5. 5

Napsat komentář