Jakub Kamiński: „Bůh je milionkrát lepší než fotbal“

Mohl byste krátce shrnout svůj příběh? Jak jste se z fotbalisty stal evangelistou?
Narodil jsem se do křesťanské rodiny, moji rodiče jsou pastoři a odmala mi ukazovali Boha a vštěpovali vášeň pro Ježíše. Ve 12 letech jsem odešel z domova na fotbalovou akademii v jednom z nejlepších fotbalových klubů v zemi. V šestnácti jsem nastoupil do polské mládežnické reprezentace, poté jsem přestoupil do jiného klubu a podepsal profesionální smlouvu. Měl jsem úžasnou kariéru, peníze, slávu – všechno, co tenhle svět může nabídnout. Přesto jsem uvnitř zůstal prázdný. I když jsem od dětství věděl o Ježíši, ve dvaceti letech jsem byl pohlcen hříchem. Byl jsem závislý na hazardních hrách, alkoholu, marihuaně.
Ve dvaceti se mi stal úraz kolene, podstoupil jsem operaci a rehabilitaci. Po šesti měsících jsem se vrátil na hřiště a znovu jsem se vrhl do stejného způsobu života – děvčata… všechny druhy hříchu. Jednoho dne mi zavolal otec a řekl mi: „Jestli svůj život nezměníš, zemřeš.“ Věděl jsem, že má pravdu.
Abych to zkrátil: Ve dvaadvaceti jsem se znovu zranil. Navštívil jsem křesťanskou konferenci ve svém rodném městě, kde pastor původem z Kostariky tam kázal jednoduché poselství o Ježíši a mě se při tom dotkl Duch svatý. Toho dne – 17. září 2015 – jsem se setkal s Bohem. To můj život doslova obrátilo o sto osmdesát stupňů.

Proč jste skončil s fotbalem? Nebylo pro vás těžké se ho vzdát? Nenapadlo vás fotbal nějak skloubit se sdílením evangelia?
Kdybych vám nabízel v jedné ruce 10 euro a v druhé 100 euro, co byste si vybrali? Jasně že stovku. Protože je to desetkrát víc. To, co jsem okusil od Boha, je ne stokrát, ale milionkrát lepší než sport. Neříkám tím, že je na fotbalu nebo kariéře něco špatného. Ale takhle jsem se rozhodl já – že dám Bohu sto procent, opustím sport a budu mu sloužit naplno.

Jaké jsou hlavní důrazy vaší služby?
Dva měsíce po obrácení jsem kázal na před dvěma tisícovkami lidí na jiném kontinentě. Dostal jsem totiž pozvání na konferenci v Ekvádoru. Byl to pro mě šok. Po návratu do Polska jsem věděl, že chci sloužit Bohu. Různými cestami mě vedl k tomu, abych založil oficiální službu. Modlil jsem se za její název a přišlo mi, že to má být Nations on Fire (Zapálené národy). V tom je vyjádřen cíl mé služby – vidět národy zapálené pro Boha. Vidět tisíce lidí, kteří se budou obracet k Bohu, a lidi v církvi, kteří hoří pro Boha.
Proto se soustředíme především na dvě oblasti: Povzbudit a vybavit církev ke žni a kázat evangelium. Jezdíme po celém Polsku a pořádáme konference. Navštívili jsme šest kontinentů. Měli jsme výsadu vidět, jak na našich shromážděních přišlo ke Kristu už asi 12 tisíc lidí. A věříme, že to je jen začátek.

Rodiče své děti spasit nemohou

Zmínil jste, že vaši rodiče byli aktivními křesťany a vychovávali vás ve víře. Jak se stane, že člověk tento základ v dospívání zahodí a vydá se opačným směrem? Je něco, co mohli vaši rodiče udělat jinak, lépe?
Tuhle otázku si klade řada rodičů, jejichž děti odešly od Boha. Když jsem se vrátil k Ježíši, moje matka se mě zeptala: „Co jsem udělala špatně, že jsi odešel do světa?“ A já jsem jí odpověděl – upřímně, ne jen proto, že jsem na ni chtěl být hodný: „Nemohlas nic udělat lépe. Bylo to moje rozhodnutí.“ Rodiče nemohou spasit své děti. A děti nejsou spasené jen díky tomu, že vyrostly v církvi. Každý mladý člověk potřebuje osobní setkání s Bohem. To je to, co lidi proměňuje. Ne to, že chodí do sboru nebo se narodí do křesťanské rodiny. Odešel jsem od Boha, protože jsem ho do té doby osobně nezakusil. Bylo mi dvanáct, byl jsem lačný po kariéře a po tom, aby se naplnily moje sny –  hrát ve slavném fotbalovém týmu. Protože jsem neznal Ježíše, bylo to pro mě mnohem lákavější.
Vím, že bez ohledu na to, kolik hodin strávím modlitbami za svoje děti, rozhodnutí zůstává na nich. Musíme se modlit, aby se Duch svatý našich dětí dotkl. I moji rodiče se za mě modlili: „Duchu svatý, usvědč ho. Ukaž mu, že to, co dělá, je hřích a že přijde soud.“

Prožil jste zázračné Boží navštívení, kdy se vám Bůh dal poznat a také uzdravil vaše poraněné koleno…
Během onoho shromáždění v září 2015 sestoupila Boží přítomnost tak úžasným způsobem, že jsem dal svůj život Ježíši a zároveň jsem byl také zcela uzdraven. Přišel jsem o berlích a odhodil jsem je. Vyběhl jsem z modlitebny a běhal jsem po parku. V témže okamžiku mě také zbavil závislostí. Ale následoval proces, který se týkal obnovení mého myšlení, jak se o něm píše ve 12. kapitole Římanům.

Někdy se svoje špatné vlastnosti, zvyky nebo závislosti pokoušíme změnit vlastním úsilím, někdy naopak jen pasivně čekáme na Boží zázrak. Ani jedno asi není ideální. Jaký je správný postup?
Máme duši, ducha a žijeme v těle. Když se znovuzrodíme, znovu se narodí náš duch. Ale naše duše a tělo zůstávají staré. Takže mysl, emoce, charakter potřebují také obnovit. Nezdravé návyky mohou zůstávat proto, že ještě nemáme dostatečné pouto s Ježíšem. Čím víc ho ale poznáváme a trávíme s ním čas, tím víc nás jeho přítomnost proměňuje.
Když přijdete do čínské restaurace a stoupnete si vedle kuchaře, po návratu domů vaše manželka pozná, kde jste byli, aniž byste jí to museli říkat. Budete cítit čínskou restaurací. Myslím si, že stejné je to s Ježíšem. Když s ním trávíme čas, voníme jako on, jsme víc jako on.

„Tenhle muž bude manželem vaší dcery!“

Jste pět let ženatý. Vaše manželka Sára pochází z Ekvádoru. Jak jste se poznali? Jak jste zjistil, že je pro vás „ta pravá“?
Setkali jsme se během mé první návštěvy Ekvádoru, o které jsem mluvil na začátku. Sára je dcerou pastora a na té konferenci hrála na klavír a vedla chvály. Od prvního okamžiku jsem věděl, že je to „ona“.
Tehdy se stala taková legrační věc, o které jsem se dozvěděl až o pár měsíců později: Šlo o konferenci pro jihoamerické vedoucí. Účastnila se jí i jedna žena z Kolumbie, která přijela jen na tu jednu hodinu, kdy jsem kázal. Když mě viděla, přišla za matkou mé budoucí ženy, ukázala prstem na pódium a řekla: „Tenhle muž bude manželem vaší dcery.“ Když následujete Ježíše, prostě jste ve správný čas na správném místě.

S manželkou sloužíte společně. Jak vypadá vaše spolupráce?
Do doby, než se nám narodily děti, jsme se oba věnovali službě naplno, všude jsme cestovali spolu. Po narození dětí už to samozřejmě tolik nešlo. Dva roky jsme pastory sboru ve Varšavě. Moje žena se víc věnuje práci ve sboru, když jsem na cestách.

Píšete a mluvíte o mnoha zázracích, které jste zažil. Uzdravení, obrácení lidé, proměněné životy. Život ale nejsou jen konference plné Boží uzdravující moci. Někdy Bůh mlčí a náš osobní život s ním ochládá. Co máme dělat v takových chvílích?
Před pár lety se mě jeden člověk zeptal: „Je to jen pocit, nebo je to fakt?“ Často se stává, že naše pocity jsou v rozporu s fakty. Někdy v těžkých momentech říkáme: „Bůh mě opustil, zapomněl na mě.“ Ale Bible říká, že Bůh na nás nikdy nezapomene. Tehdy potřebujeme své pocity sladit s fakty. Vím, že v životě jsou i těžká období. Přesto je důležité zůstat pevní bez ohledu na to, co se děje kolem. Tak jako starozákonní Job. Ani uprostřed všech ran, které ho postihly, nezapomněl uctívat svého Boha. To bychom neměli ve svých životech zapomínat dělat.
Zároveň je důležité mít na paměti, že život tady na zemi je jen určitý zlomek. Jako když letíte z Evropy do Států. Potřebujete někde přestoupit – třeba v Německu. I život na zemi je jen taková přestupní stanice. Náš domov je jinde. Proto bychom se neměli příliš zaměřovat na život na zemi. To, co je tady teď, jednou zmizí. Potřebujeme se neustále zaměřovat na Ježíše. Potom i život tady bude snazší. A věřím, že Bůh nechce, abychom jen slepě věřili biblickým veršům. Věřím, že chce, abychom ho osobně zakoušeli ve svém každodenním životě, abychom s ním žili. To je podle mě skutečné křesťanství.

Pochopit záměr Božího království

Budete hlavním řečníkem Křesťanské konference, která se koná počátkem července v Praze. Jak vnímáte to, když se scházejí křesťané z různých denominací a společně uctívají Boha?
To je mi blízké, protože kážeme o Božím království, nikoli o denominacích. Myslím, že denominace jsou tady hlavně pro nás. Potřebujeme určitou strukturu, i vůči státu, potřebujeme mít přehled o svých členech atd. Ale v Božím království žádné hranice denominací neplatí, tam by měly všechny hradby padnout. Věřím, že skutečné probuzení přijde do národa tehdy, když lidé zboří zdi denominací. Neříkám tím, abychom své denominace opouštěli. Ale potřebujeme pochopit záměr Božího království, kde je středem pozornosti Ježíš, nikoli my, naše denominace, náš biskup, pastor nebo evangelista… Ježíš je ten nejdůležitější – on je cíl, ke kterému míříme.

Proč by tedy měli lidé na Křesťanskou konferenci přijet?
Když se setkáváme napříč denominacemi, jsou to mimořádné okamžiky. Děláme podobné konference i v Polsku a je to velmi povzbudivé. Věřím, že to bude úžasný čas. Určitě chci lidi povzbudit, aby přijeli na konferenci s očekáváním, že zažijí nebeskou invazi.

Autor: Tomáš Coufal
Úvodní foto: Facebook Jakuba Kamińského

Jakub Kamiński (* 1993)
vyrůstal v polském městě Gołdap v rodině pastorů. Od 12 let se začal výrazně projevovat jeho fotbalový talent, který ho dovedl k profesionální dráze (hrál např. za kluby Lechia Gdaňsk nebo ŁKS Lomže). Utrpěl však opakované zranění kolene, které jeho sportovní kariéru ukončilo.
V roce 2015 odevzdal svůj život Bohu a stal se kazatelem. Založil organizaci Nations on Fire, káže na konferencích po celém světě. Je autorem knihy „Život na plný pecky“.
Společně s manželkou Sárou vedou sbor Nations on Fire ve Varšavě. Mají dvě děti, Dawida a Abigail.