Dala jsem se do řeči s kamarádkou.
„Tak už jsem se rozhodla. Jdu do toho,“ řekla mi.
„A co tak najednou?“ zajímá mě. Kamarádka se rozhodovala dlouho a pořád si nebyla jistá.
„Hospodin mi řekl, že se nemám bát změny. Pořád jsem si na papírek psala pro a proti, a když jsem měla Boží slovo, papírek jsem zahodila.“
Chvíli si povídáme o změnách, které moji kamarádku čekají, o Bohu, o tom, jak vnímáme jeho přítomnost a jak slyšíme jeho hlas. Máme to každá trochu jinak. Pak se řeč stočí na děti. Kamarádčina 11letá holčička nerada chodí do školy. Je úzkostná a má strach z nečekaných a neznámých věcí.
„Kdybych tak mohla té svojí holce zprostředkovat trochu Boží přítomnosti v jejím životě, aby se všeho pořád tolik nebála!“ povzdechla si kamarádka. Ale pak jsme se obě nad tímto tématem začaly vážně zamýšlet. „Myslíš si, že je to vůbec možné?“ ptala se. „A jak to mám dělat?“
„Já se zeptám,“ navrhla jsem. A tak jsem se jednotlivě ptala dětí starších 10 let z křesťanských rodin. O svém vztahu k Bohu se mnou děti mluvily rády. Dozvěděla jsem se zajímavé věci: Už odmala cítily Boží přítomnost. Shodly se na tom, že to bývá večer v postýlce, když už tam leží samy. Většina z nich si s Bohem v duchu nebo šeptem povídá. Je to jejich intimní vztah a nechtějí do toho pouštět nikoho dalšího. Pokud se s nimi večer modlí rodiče, děti se těší ještě na svoji osobní chvilku s Bohem, která už bude jen v jejich režii.
Některé děti říkaly, že občas slyší Boží hlas v srdci, ale Bůh je nijak nenapomíná, spíš je potěšuje, povzbuzuje a zbavuje strachu. Děti nestojí o kontrolu své víry. Chtějí, aby se s nimi rodiče sdíleli o tom, co Bůh v jejich životě dělá, co s ním prožili, co jim řekl, co je v Bibli oslovilo, co je zaujalo v kázání a proč.
Také je baví příběhy, kdy Bůh rodičům řekl něco o nich. Jedna holčička říkala, že Bůh slíbil mamince, že přijde na svět, ale že si na ni maminka musí ještě dva roky počkat. A opravdu to tak bylo. Holčička si připadala, že je Božím dárkem pro maminku. Jiný chlapeček vyprávěl, že jeho maminka měla obraz, kdy jí čáp položil do klína chlapečka a Bůh jí k tomu řekl, že dítě zachránil a že mamince přinese radost. Chlapeček se do rodiny dostal adopcí a všichni v rodině jsou z něj dodnes okouzleni. Děti nadšeně mluvily o tom, že prožily s Bohem něco zásadního na táborech, na výjezdech mládeže, na setkání dorostu, na výletech, na horách, na přespávačkách… a to hlavně při chválách nebo v náročných situacích.
Teď už vím, co mohu poradit své kamarádce: „Děti nemoralizuj, nevyzvídej, vyprávěj o sobě, naslouchej, když ti něco sdílejí, respektuj jejich osobní vztah k Bohu a jejich způsob zbožnosti, umožni jim setkání s vrstevníky v křesťanské skupině.“
A pak si obě řekneme, že se za děti modlíme a důvěřujeme Bohu, že si vztah s naším dítětem vytvoří. My rodiče tomu můžeme pomoct jen trochu, ale také to jen trochu můžeme pokazit.
Autor: Jana Frantíková
Úvodní foto: Ben White (Unsplash)
Bc. Jana Frantíková, DiS., pracuje jako klíčová sociální pracovnice v neziskové organizaci Rodinné centrum Routa, věnuje se péči o pěstounské rodiny.