„Nedávno mě fascinovaly dvě věci: Když jsem viděl protestanta, který nevěřil, že katolík může věřit a být naplněn Duchem svatým, a katolíka, který netušil, že mimo katolickou církev může být někdo, kdo by mohl patřit Kristu,“ řekl mi 8. května Pavel Bosman z KS Cheb krátce po setkání křesťanů na Bílé hoře. Pod paprsky májového slunce se tu odpoledne sešlo 60 římskokatolických kněží a 60 protestantských pastorů, kazatelů a farářů z různých koutů naší země. Přijeli, aby vyznali, že odpouštějí minulé vzájemné křivdy a že si je už nebudou vyčítat. Akci vysílala v přímém přenosu TV Noe.
Místo meče motyka
Mezidenominační Iniciativa smíření vznikla před dvěma roky s cílem vyjádřit ochotu římských katolíků a protestantů ke vzájemnému odpuštění a smíření. Zelenou hned v počátcích jako „iniciativa zdola“ dostala od nejvyšších orgánů obou uskupení, České biskupské konference a Ekumenické rady církví, jejichž oficiální postoj jinak je, že ke smíření církví už došlo. Vyvrcholit měla v předvečer 400. výročí bitvy na Bílé hoře setkáním duchovních z obou skupin. Vzhledem k protiepidemickým opatřením se ale akce uskutečnila jen v úzkém kruhu před kamerami TV Noe.
Setkání 8. května příjemně a civilně moderoval Pavol Strežo, vedoucí Společenství Nové evangelizace v Dolnom Kubíně a aktivista Katolické charismatické obnovy. Speciální liturgie smíření byla stejná jako před půl rokem, za římské katolíky ji vedl provinciál řádu františkánů P. Jakub Sadílek, za protestanty pastor regionu Střed v KS Praha Petr Kácha.
Společné proklamace začaly zřeknutím se dědictví násilí a vyjádřením vzájemného odpuštění. Všichni přítomní duchovní vyznávali konkrétní bolestivé momenty vzájemných vztahů a pak společně děkovali Bohu za odpuštění a žehnali si. Následovala společná deklarace smíření, kde ze 120 hrdel mimo jiné zaznělo: „Chceme se navzájem přijímat i přes názorové, teologické i praktické rozdíly, které zůstávají. Rozdělující zeď byla zbořena. Od této chvíle se chceme navzájem milovat, ctít a společně usilovat o spásu našich bližních v této zemi.“
K mikrofonům na vrcholu mohyly pak vystoupili i další členové přípravného týmu, aby společně požehnali českému národu: „Česko, je nový den! Staré věci pominuly, nastává pro tebe nový čas, nové období. Chceme trvale usilovat o to, aby Bílá hora už nebyla připomínána jako zdroj sváru. Aby kletba Bílé hory byla navždy z tebe sňata… Živ buď, národe posvěcený Bohu, neumírej!“
Jednotlivé části liturgie byly propojeny písněmi hudební skupiny vedené pastorem KS Plzeň Karlem Řežábkem. Ženský part zpívala sestra františkánka Dominika. Po požehnání přítomní zazpívali českou národní hymnu. Pak na mohylu vystoupili biskup František Radkovský a emeritní předseda ERC Pavel Černý a žehnali přítomným.
Plenární část zakončil prorocký úkon na základě Izajášových slov: Tehdy ze svých mečů ukují pluhy (Izajáš 2,4). P. Serafín Beníšek a pastor Kácha přijali meče a rychle je hodili na zem na úbočí mohyly. Místo toho se Pater Beníšek chopil vinařského nože a Petr Kácha motyky.
Pak se účastníci obou táborů měli potkat ve „smíšených“ dvojicích a vzájemně si žehnat. Tato neoficiální část pokračovala docela dlouho, zdaleka to nebyla formální záležitost. Bylo vidět, že to, co se říkalo do mikrofonu, brali účastníci vážně.
Řeholníci s evangelikály
To, co římští katolíci odpouštěli protestantům, bylo bráno z jejich pohledu, ne z pohledu protestantů, např. „Odpouštíme vám, že jste opustili katolickou církev a založili mnoho protestantských církví.“ Protestantští historikové, a lze říct, že protestanté všeobecně, se na svůj odchod z římskokatolické církve nedívají jako na hřích, ale jako na krok, který byl pro ně tenkrát nutný k zachování čistého svědomí. Nicméně pokud římští katolíci toto z protestantského pohledu vynucené trhání jednoty církve pokládají za hřích, je velmi důležité, že dokázali dospět k odpuštění. Podobně protestanté odpouštěli odsouzení Jana Husa a Jeronýma, a přitom oficiální učení římskokatolické církve jejich odsouzení dodnes považuje za správné. A opět: I když tehdejší rozhodnutí kostnického koncilu ortodoxnější římští katolíci považují za správné, je k vzájemnému smíření i toto odpuštění potřebné.
V tom, co protestanté odpouštěli římským katolíkům, chyběly dva nejkonfliktnější momenty polistopadových mezicírkevních vztahů, svatořečení rekatolizátora Jana Sarkandera a obnova mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Chápu to jako úlitbu divákům TV Noe, z nichž někteří by to nerozdýchali. Domnívám se ale, že ve vhodném grémiu bude v budoucnu třeba pojednat i to.
Vyznání obou stran nebylo proporční v tom, že římští katolíci protestantům odpouštěli „zabíjení katolíků“ (ano, Jana Sarkandera krutě zavraždili protestanté), ale protestanté římským katolíkům odpouštěli „jen“ „násilí“. Kdo zná svědectví dějin, ví, že rukou bělohorských vítězů zahynulo snad tisíckrát víc protestantů, než kolik římských katolíků stihli za dobu, kdy byli na koni, zavraždit protestanté.
Tyto momenty připomínám, abych dokreslil složitost přípravy podobných akcí, kde se jedná s ještě živými zraněními ve vztazích. To, co se podařilo dosáhnout, je podle mého názoru obdivuhodné a ryzí. Celá akce probíhala v pokoji, vnímal jsem sílu vzájemné úcty i skutečnou ochotu ke změně vztahů.
Až při květnovém, živém setkání na Bílé hoře bylo vidět, kdo z duchovních pracovníků přijal pozvání. Mezi protestantskými vedoucími to byli v drtivě většině členové evangelikálních církví, mezi římskými katolíky pak, opět v drtivé převaze, řeholníci (podle mých nedostatečných rozlišovací schopnosti převažovali členové tří františkánských řádů a premonstráti).
Z úst Pavla Streža zazněla na začátku i na konci výzva k uspořádání podobných akcí na různých místech naší země. Je to jeden ze způsobů, jak bude smíření moci postoupit dál.
Text a fotografie: Tomáš Dittrich