Asi každý z nás viděl někde na internetu, jak spolu v jedné řadě stojí různí představitelé církví a společně se modlí, někomu žehnají nebo společně vydávají nějaké prohlášení. Pro některé křesťany je to radostná podívaná spojená s nadějí, že jsme spolu schopni mluvit a že pomalu zahrabáváme hluboké příkopy, které jsme vykopali my nebo naši předkové. Pro jiné je to důkaz, že církve žijí v kompromisu a opouštějí svoje základy.
Když čtete nebo posloucháte některé katolíky, pak protestanté pro ně nejsou křesťané, ale jakási vylepšená sekta. Stejné se ale doslechnete i z druhé strany: Paktovat se s katolíky je údajně duchovním kompromisem, který od nás odnímá požehnání. Napětí ale trvá i mezi samotnými katolíky či protestanty. Uvedl jsem dva póly spektra – od bezbřehého přijímání po naprosté odmítání. Mezi těmito extrémy je pak „mnoho odstínů šedi“. Existuje z tohoto stavu cesta ven? Chceme ji vůbec hledat, nebo již máme jasno?
Teologii navzdory
Nedělal jsem žádný výzkum, ale zdá se mi, že mezi křesťany, kteří se hlásí k protestantismu, převažuje spíše přejícný postoj, který jednak vychází ze snahy být tolerantní, ale i z ducha doby, kdy vymezit se vůči čemukoli znamená riskovat nálepku fanatika. Jak je tomu v katolickém táboře, by musel popsat někdo z katolíků.
Když jako protestanté pročítáme katolický katechismus, pak vidíme, že oblastí, kde se lišíme, je mnoho a mnoho. Toto prostě nelze zastírat. Zároveň je třeba dodat, že mnoho oblastí není nijak marginálních, ale že se jedná o oblasti zásadní (pro příklad uvedu praxi odpustků, eucharistii, Mariinu bezhříšnost, institut papežství a vše co, s ním souvisí, atd.). Jenže zásadní rozdíly jsou třeba i mezi adventisty a dalšími protestanty. Do očí bijící rozdíly jsou mezi katolickou charismatickou obnovou a tzv. lidovým katolicismem. Mohl bych pokračovat, ale to není smyslem tohoto článku. Smyslem je odpovědět na otázku, zda k sobě můžeme najít cestu.
Ti, kteří tvrdí, že cestu najít nejde, poukazují na rozdíly v učení, které jsou zřejmě nepřekonatelné. Druhá strana ukazuje na to, že ani učení není zárukou proměny života. Třeba dodat, že tomu tak je. Snad se nedotknu vaší denominace, když budu tvrdit, že „v druhém táboře“, tedy v jiné denominaci, někdy najdete člověka, který je vám duchovně mnohem blíž než kdekterý člověk od vás.
To, co vás pak s lidmi z jiných denominací spojuje, není učení, protože to máte různé, ale něco jiného nebo spíše někdo jiný. Je to Ježíš Kristus, který sestupuje k věřícím (pro někoho poněkud překvapivě) i v jiných denominacích a který se dává poznat někdy i navzdory naší teologii. Nebo ještě jinak: Je to Ježíš, který stojí nad naší teologií. Pro některé věřící je otázkou: „Jak může někdo po obrácení zůstat u… (denominaci si dosaďte), když je jejich teologie tak pomýlená?“ Nevím, ale může. A někdy nemůže.
Ekumena s vědomím toho, v čem se lišíme
Zároveň bych ale rád napsal ještě jednu důležitou věc. Mám-li s někým budovat ekumenu, mám-li být vůči někomu tolerantní, musím si být vědom toho, v čem jsme odlišní. Tvrdit, že jsme jako křesťané vlastně stejní, je nesmysl. Jsme jiní, někdy hodně jiní. Plácání se po zádech a tvrzení, že nás nic nerozděluje, je ekumenismus bezpohlavní, který jde na ruku duchu doby, který se bojí posuzovat, hodnotit a srovnávat.
Jak bylo napsáno, co nás jako křesťany nakonec spojuje, je Ježíš. Ale je třeba dodat, že někdy se neshodneme ani v tom. Je-li tomu tak, pak snad můžeme podávat společná prohlášení a apelovat, aby se tolik neznečišťovala planeta Země, aby byli politici slušní nebo abychom nezapomínali na své evropské hodnoty. Snad to k něčemu je, zároveň ale podobné prohlášení můžeme vydávat skoro s kýmkoli. Bez Ježíše se křesťanství stává spíše kulturní záležitostí a je otázkou, nakolik má smysl se k různým kulturně-náboženským akcím připojovat.
Pokud nás ale spojuje Kristus, pokud víme, kde se lišíme, a přesto jsme schopni spolu mluvit a mít se rádi, pak je zde ještě jedna přidaná hodnota, a tou je poznávání jiných křesťanů a učení se od nich. V různých křesťanských tradicích je skryto obrovské bohatství a je dobrodružstvím toto bohatství poznávat a nechat se jím inspirovat.
Myslím, že správná ekumena je vždy trochu spojena s napětím. Víme, že jsme jiní, zároveň se dokážeme pozdvihnout nad své poznání. A to nikoli tak, že pohrdneme tím, co jsme my či naši předkové vyčetli z Písma a co nám Pán Bůh zjevil. Ne jenom proto, že se máme rádi. Ale protože jsme poznali Krista. A ten stojí nade vším. A je to tak dobře.
Buďme ekumeničtí, ale nikoli bezpohlavní. Poznávejme druhé, ale nerezignujme na duchovní studnice, které vykopali naši předkové. Berme dobré věci ze svých tradic, ale učme se také od jiných. A buďme v Kristu. Zde už není žádné ale, a pokud je, pak se obávám, že ekumena je zbytečná…
Převzato. Článek Davida Nováka „Ekumena – sprosté slovo?“ vyšel v červenci 2018 v časopise Život víry.
Úvodní foto: Joel Muniz (Unsplash)