Vstoupili jsme do období adventu. Ačkoli jsem pastorem sboru, jsou pro mě tyto čtyři týdny obdobím obtížně uchopitelným. Přestože mám již od dětství advent rád, prožívám v něm zmatek.
Slovo advent pochází z latinského slova adventus, což znamená příchod. Je to doba čtyř neděl před Vánocemi. V křesťanských knihách a na webech se dočteme, že je obdobím radostného očekávání na příchod Krista. Vyznívá to tak krásně a tak zbožně. Připravíme se a na konci jistě Kristus přijde. Ale Kristus přece už přišel! Narodil se před dvěma tisíci lety. K čemu tedy to čekání? A tak očekáváme a očekáváme, abychom si na konci adventu řekli, že Kristus tu nejen byl, ale dokonce už zase odešel.
Proto se o adventu mluví jako o čase, kdy čekáme na druhý příchod Krista. A já sám, jako kazatel, rád tuto skutečnost připomínám: „Kristus nejenom přišel, ale i přijde.“ Přesto se mi tato poučka v hlavě „bije“ s tím, že slavíme jeho první příchod na svět.
Úklid, dárky, čerti…
Narážíme ještě na jinou adventní schizofrenii zcela praktického rázu. Říká, že Vánoce a advent, to je především svátek dětí. Ale ať se snažíme být jakkoliv zbožnými rodiči, děti více čekají na dárky než na přečtení biblického oddílu o narození Krista. Každý obchod je prosycen dárkovou atmosférou. Nelze ji nevnímat. Kulisa nákupů, vánočních trhů, balicích papírů a přeplněných pošt. A nad tím se vznáší hudební kulisa koled. (Přiznávám, že když uslyším v reproduktoru „Ježíšku, panáčku“, spěšně opouštím prostor.) Adventní období navíc okořeňuje čert a Mikuláš. Opravdu „Augiášův chlév“. A pak ten sentiment. Věnce, svíčky, svařáky, výzdoba, stromečky.
Mezi tím vším povstávají upřímní hlasatelé čistého adventu vybízející ke klidu a pohodě, k usebrání. K duchovnímu prožívání svátků. Kážou proti spotřebě, proti povrchnosti, proti uspěchanosti. Člověk se skoro bojí jít do kostela, protože to, co během adventu zažívá, je úplný opak klidu a pohody. Je nutné uklidit dům, dohrabat zahradu, nakoupit, uvařit a napéct, jít na koncert dětí. Samozřejmě na Vánoce čekáme i program v církevním společenství. A ten je třeba připravit. Nervózní učitelé dětských „nedělních besídek“ někdy až unaveně a rezignovaně chystají veselý program.
Dokonce chápu křesťany, již raději advent nevnímají a považují jej za naplaveninu církevní tradice, dokonce za pohanské svátky, a přesvědčují nás, že slavení tohoto období církevního roku je něco špatného a nebiblického.
Dělejte, co umíte
Asi chápete mé zmatečné adventní rozpoložení. Nyní je tu opět advent – advent 2021. Čtyři neděle uběhnou jako voda a vše vyvrcholí na Štědrý den. Rodina se sejde doma. Jiní zůstanou sami. Přečte se oddíl z Písma, zazpívají se písně, jde se na půlnoční nebo na ranní bohoslužby. A potom, potom přichází jakási povánoční kocovina. Přišel tedy Kristus, či nepřišel? Podařily se Vánoce? Zpřítomnili jsme si narození Božího syna?
V půvabné deníkové knize „Naslouchal jsem tichu“ popisuje kněz a profesor pastýřské péče Henry Nouwen svůj pobyt v trapistickém klášteře. Jeho půlroční prodlévání uprostřed rodiny mnichů končí právě na Vánoce. Touží se v tyto sváteční dny znovu setkat s Kristem. Touží, aby se Ježíš znovu narodil v jeho srdci. Píše: „Tato noc je naplněním čtyř týdnů čekání, připomínkou nejhlubšího tajemství života – narození Boha…“ A prožívá mezi mnichy tichou radost. Oslovuje ho symbol jesliček a něha tří štědrovečerních postaviček. Deník končí modlitbou: „Modlím se o sílu, abych si světlo uchoval v srdci…“ Ale nakonec si světlo neuchoval. Přišla realita všedních dní.
Co tedy s adventem? Napadá mě snad jediné. Využijte ho, jak umíte. Je to asi podobně jako s jídlem. Tělu prospívá pestré jídlo. Jíst jen maso či pouze mléko zřejmě není nejzdravější. Užitečná je pestrá strava. A na advent taky neexistuje jediný recept, jak ho prožít a přežít. Možná opravdu potřebujete adventní půst, ale možná právě potřebujete prožít advent veselý a bujný. Možná budete shánět dárky pro druhé a psát dopisy. Cvičit se v tom, že nebudete myslet sám na sebe, ale přemýšlet, čím udělat radost druhým. Možná vás osloví nějaký vánoční film. Možná strávíte čas s rodinou a prožijete doslova Boží společenství. Možná v adventu budete sami a možná do vašeho života přijde někdo milý. Možná prožijete radost z rozjímání nad biblickými příběhy a proroctvími o Kristu. Každopádně svíčky na věnci před vámi šlehají a vyzývají k dobrodružné adventní jízdě.
Cesta ke krmelci
A nakonec jednu dobrou radu. Vždy jsem ve svých sborech připomínal, že Vánoce nejsou jen jeden den, ale celé období končící až 6. ledna na svátek Zjevení Páně (vlastně ještě o pár dní později). Ale to nyní není důležité. Důležitější je, že Štědrým dnem začíná období, kdy máme vánočně přemýšlet. Kdy máme rozjímat nad Boží láskou vtělenou do malého plačícího dítěte.
Kdysi jsem dal členům sboru za úkol, aby si v tomto období našli čas a zašli někam do chléva nebo k lesním jeslím a porozjímali nad příběhem zrození Krista. Čas utekl jako voda a já jsem si někdy na konci vánočního období uvědomil, že jsem sice vymyslel vánoční program pro sborové rodiny, ale sám jsem jej nerealizoval. Vyšel jsem proto do lesa a s jistotou kráčel pěšinkami k jeslím. Najednou šok! Jesle tam nebyly. Zmizely. Přiznávám, že to odpoledne se mě zmocnila hrůza a strach. Zcela iracionální. Co když se pro mě Ježíš nenarodil? Co když pro mě nejsou jesle? Co když jsem svým hříšným životem ztratil cestu k jeslím? Zoufale jsem chodil po lese a hledal krmelec se slámou. Našel jsem jej. Pocítil jsem nesmírnou radost. Posadil jsem se u nich a znovu četl ten dávný příběh o narození Krista a zazpíval píseň, nad kterou rád rozjímám: Zde u tvých jeslí chtěl bych rád / být, Pane, bez přestání, / tu neměl bych se čeho bát, / tvá láska neporaní. / Chtěl bych tě věčně uctívat, / mé nitro bylo by tvůj hrad, / kde se ti všecko klaní.
Ing. Petr Kučera je kazatelem CB Bratislava, předsedou Odboru pro práci s dorostem při Radě CB a místopředsedou rady Dorostové unie.
Zdroj: Život víry 2021/12
Úvodní foto: frankeh (Pixabay)