Janette Oubrechtová byla ještě před několika lety známá hlavně jako zpěvačka hardcorové kapely Runaway my son. Dnes je misijní pracovnicí sboru Slova života v Milovicích, vede mládež a kavárnu a na festivaly je zvaná především jako moderátorka a řečnice. Letos bude mluvit například i na velké mezidenominační Křesťanské konferenci (která mimořádně proběhne on-line). Proč se nechala tetovat? Litovala toho někdy? Proč poslouchá tvrdou hudbu, ale rozhodně ne všechnu? A obléká se na neděli do církve jinak? V rozhovoru se ohlíží za svými divokými teenagerovskými roky…
Před lety jsi na jednom festivalu vedla seminář s názvem „Být normální je OK“. Církev a křesťané by podle tebe měli být především „normální“. Co tím myslíš?
Vyrostla jsem v křesťanské rodině, takže jsem měla možnost být obklopená lidmi, kteří víru opravdu žijou, ale i lidmi, kteří sice mluvili křesťanským jazykem, ale jejich duchovní život mi nepřipadal „horký“. Během dospívání jsem zjistila, že o tohle nestojím, že chci opravdovost. Chci se bavit s člověkem, dívat se mu do očí a vidět, že nepřepíná, když je v církvi a když je na ulici. S člověkem, který je upřímný, neskrývá, že má rád určitou hudbu, sport, prostě jakoukoliv subkulturu, a nemyslí si, že to není dost duchovní. Myslím si, že církev by měla být nízkoprahová. Měla by být radikální ve svatosti a čistotě, ale zároveň absolutně milosrdná a láskyplná, nesoudící a přijímající a normální – v tom nejlidštějším slova smyslu. Tím „normální“ myslím, že jsou tam lidé s různými zájmy. Já mám ráda audiovizuální umění a člověk vedle mě má rád fotbal, a je to naprosto v pořádku, protože Bůh nás stvořil každého jinak.
Neměla jsi v církvi problémy kvůli svému vzhledu nebo kvůli tvrdé hudbě, kterou jste s kapelou Runaway my son hráli?
Náš sbor byl vůči tomu vždycky docela otevřený, čehož si moc vážím. Co se týče hudby, nikdy nás neomezovali. A naši rodiče nás hodně podporovali. Takže nejbližší lidé, kterými jsem byla obklopená, to brali dobře. Ale když jsme s kapelou cestovali a hráli jsme na různých křesťanských festivalech a v různých sborech, najednou byly reakce jiné, než na které jsem byla zvyklá. Zažili jsme festival někde na Moravě, kde nás těsně před koncertem upozornili, že bychom neměli hrát moc tvrdě a moc řvát do mikrofonu. Říkala jsem si: A proč jste si nás teda pozvali? Cítila jsem se, jako by mě svázali, a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Buď budu dělat to, co umím, co mě baví a těší, anebo tady teď budu hrát nějaké divadlo, abych nebyla „moc“. Tyhle věci pro mě jako pro teenagera byly někdy těžké.
Proč se tetovat?
Jaké byly reakce na tvá tetování a piercing?
Setkala jsem se s různými pohledy lidí, ale moji nejbližší to neřešili, protože znali mě a moje nitro. Moje první tetování byla tahle věta: „Můj Bůh odpouští a nepřipomíná.“ (Ukazuje anglický text na levé paži.) Bylo to v mých 21 letech, po takovém delším těžkém období, kdy jsem chtěla zažít svět. Chtěla jsem si tohle nechat vytetovat a hrozně jsem se bála tátovy reakce, takže jsem mu to neřekla. Pak jsem mu těsně předtím volala z Prahy. V telefonu bylo úplné ticho a myslela jsem si: „Ten musí úplně zuřit!“ A on mi naopak řekl: „No, tak hlavně aby tě to moc nebolelo a aby se ti to líbilo.“ Mě to tak šokovalo! Nesetkala jsem se s odsouzením, ale s péčí a láskou. Úplně jsem se na tom Václaváku rozbrečela. Tohle pro mě bylo důležitější než tetování.
Ovlivnilo to nějak tvé rozhodnutí?
Najednou jsem přemýšlela: „Chci to vůbec? Vždyť to budu mít do konce života.“ I u jiných křesťanských dětí jsem se setkala s tím, že se zaměří na to, jak moc to chtějí zažít a mít, začnou vymýšlet, jak si to obhájí, ale přitom přestanou přemýšlet nad tím, proč vlastně to chtějí, jestli to je opravdu tak důležité a jaké to může mít následky. Zjistila jsem, že když to člověk moc řeší a příliš se k tomu upíná, je to špatně. Protože na tom lpí. Já ta tetování na sobě už teď třeba ani nevnímám, pokud mě na ně zrovna někdo neupozorní.
Tak proč si je dávat?
Přesně, proč si je dávat? Já mladým lidem vůbec nedoporučuju, aby si tetování dávali. Akorát si tím někdy v budoucnu zkomplikují třeba přijetí do zaměstnání. Myslela jsem si, že budu fotit, budu kreativní a nikdy neskončím v kanceláři. A ejhle, před dvěma lety jsem začala pracovat s dětmi. A najednou jsem se potila, když jsem šla do třídy k malým dětem, nosila jsem dlouhé rukávy a uvědomovala jsem si, jak jsem si to zkomplikovala. Děti to neřeší, ale jejich rodiče ano. Když je dávají do rukou učitelce, která má potetované ruce, tak to není vždycky úplně v pohodě.
Litovala jsi toho?
To vyloženě ne, ale vím, že jsem si věci dost zkomplikovala a že jsem byla bláhová. Dneska lidem radím spíš to nedělat. A jestli to uděláš, tak fajn, ale musíš tedy vědět proč a musíš počítat se všemi následky. Nemyslím si, že tetování je vyloženě špatné. Z pohledu biblického narážím stále na stejnou věc: Jde o srdce. Moje tělo je chrámem ducha a tím, co si beru na sebe, světu něco říkám. Zařadila jsem se tím do určité subkultury. Člověk na mně vidí tetování, a už si mě někam zařadí.
A co piercing?
Ptala jsem se táty: „Proč si můžeme dávat náušnice do uší, ale do nosu už je to divný?“ On nevěděl, tak jsem si vyhledala historii různého zdobení těla. Zjistila jsem, že náušnice se dávaly dětem do uší ve starověkém Řecku a Římě na znamení rodu, ke kterému patří. Jiné piercingy ale mohou mít negativní podtext – třeba ty v pupíku nebo v jazyku. Piercing do jazyka si dávali Mayové a Inkové, když vymítali démony. A na to bych byla hodně opatrná. Některé piercingy jsou moderní, nemají za sebou moc dlouhou historii, některé mají různé významy podle toho, který kmen je k čemu používal. Já ho mám prostě pro ozdobu, nemá to hlubší význam. Vím jen, že jsou piercingy, které bych si nedala – právě kvůli jejich historickému významu.
Co tím svému okolí sděluješ?
Říkám tím, že asi nejsem úplně tradiční učitelka v mateřské školce, že mě baví určitá hudba, že se nenechávám narvat do žádné krabice. Proč by měli mít křesťané univerzální dress code – ať už v oblékání nebo v hudbě? Proč nám chybí kreativita? Přijde mi, že je strašné množství křesťanské mainstreamové hudby, která nikoho neurazí, ale ani příliš nenadchne. Je to fajn, někdy si to taky pustím, ale proč?
Vztekala jsem se, že chci být sama sebou
Často to bývá tak, že rodiče nutí svoje děti, aby se alespoň v neděli na bohoslužbu „oblékli slušně“. Není to pokrytecké? Jaké s tím máš zkušenosti?
Zažila jsem to mnohokrát, když jsem šla do sboru a měla jsem na sobě tílko nebo krátké kraťasy. Táta mi vždycky řekl: „Holý ramena? Ani náhodou. Jdi se převlíknout.“ Vztekala jsem se a dupala. Doma kvůli tomu byly hádky. Jako teenager jsem si říkala: „Já chci být sama sebou!“ Ale člověk může být sám sebou a být oblečený podle svého vkusu, ale zároveň slušně. Nemusí být polonahý, rozervaný, nemusí vypadat, že šel z noční párty rovnou na shromáždění. Má se obléknout tak, aby mu bylo dobře, aby se mu to líbilo, aby neměl pocit, že na sobě má uniformu, ale zároveň s úctou. Když jdeš do divadla, tak se taky nějak vhodně oblečeš.
Takže se v neděli oblékáš jinak než ve všední den?
Jsme sice malý sbor, scházíme se v pronajatých prostorech, ale každou neděli se snažím obléknout speciálně, trochu slušněji. Snažím se vyjádřit úctu k tomu místu a obřadu. Myslím si, že rodiče by dětem neměli říkat, že si něco nemají brát. To se mine účinkem. Pokud mám dceru, která chce jít polonahá do církve, tak jí samozřejmě řeknu „Ne, takhle jít nemůžeš“, ale zároveň jí to vysvětlím: „Nemůžeš takhle jít, protože tam jsou kluci, kteří se na tebe budou dívat. Chceš jim být kamenem úrazu? Když tam budeš takhle sedět, chlapi kolem tebe budou myslet na něco úplně jiného…“ Pak to pochopí a půjde se převléknout. Je to o komunikaci. Rodiče to myslí dobře a já jim rozumím. Občas když mladé křesťany vidím, co dělají, tak bych je nejradši chytla, profackovala je a zeptala se: „Blázníš?“ Ale nemůžu. Musím si dát tu práci, najít si k danému člověku cestu a vysvětlit mu, že mu to, co dělá, ubližuje.
Co se stane v hlavě hodného křesťanského dítka, které slouží v církvi a opravdově zná Boha, že chce najednou utéct? Co bylo tehdy spouštěčem u tebe?
Ublížení a pocit, že mám právo si ulevit. Začalo to malými věcmi, určitou hudbou, depresivními náladami, které si člověk dovolí. Pak se to projeví i v jiných sférách, třeba v oblékání, ale vždycky to jde zevnitř. Sama nad sebou jsem se častokrát zastavila a říkala si: „Co to dělám? Takhle jsem nikdy žít nechtěla.“ Člověk pak potřebuje už i duchovní osvobození. V návalech hněvu jsem pak třeba slyšela i hlasy, viděla jsem se, jak zabíjím konkrétní lidi. Byla jsem plná vzteku, sytila jsem se špatnými věcmi. Sama se najednou zastavíš a říkáš si: „Jak se tohle mohlo stát?“ Mohlo, protože tam byl nějaký kořen neodpuštění, hořkosti nebo ublíženosti. Pocit toho, že na to mám právo, že jsem teenager, všichni mi ubližují, nikdo mi nerozumí. Zpočátku to vždycky vypadá nevinně.
Tvoje období vzpoury trvalo asi tři roky, bylo ti 21 let, když ses rozhodla vrátit se k Bohu. Co ti pomohlo? Co tě zastavilo?
Absolutní dno. Byl to moment, kdy mě muselo zastavit moje vlastní přesvědčení. Přišla jsem sama k sobě. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a najednou mi došlo, že nejde o všechny ty lidi kolem, ale že jde o mě. Že chci mít jednou rodinu a děti a že jméno mám jenom jedno. Můžeš si převléct oblečení, ale jméno nesmažeš. Najednou jsem si kladla otázku: „Jak očistím své jméno? Kam jsem se to dostala?“
Zrovna jsem byla s jedním klukem, který byl šíleně krásný a věděl to o sobě. Celé to byla taková póza. Najednou jsem zjistila, že tam není vůbec žádná láska a cit, měla jsem pocit, že ani nedokážu milovat. Vydala jsem se do tolika vztahů a zklamala se. A pak jsem si vzpomněla na čistou lásku, která byla u Boha. Jako křesťanské dítě si moc dobře pamatuješ na chvíle, kdy jsi byla s Ježíšem, v církvi, s rodinou, s lidmi, kteří jsou čistí. Řekla jsem si: „Já už tohle nechci, mně to nechutná, je to hnusný.“
Hudba má větší moc, než si myslíme
Zmínila jsi vliv hudby. Nakolik člověka ovlivňuje to, co poslouchá?
Je to vlastně úplně jednoduché. Každá hudba má nějakou atmosféru a navozuje určitou náladu. Na tvrdé hudbě je skvělé to, že je hodně radikální. Většinou se v ní nezpívá o hloupostech, řeší se vážné věci, jde se až na kost. Což je mi blízké, mám ráda upřímnost, tu snahu říct věc tak, jak je. A to může být buď extrémně dobře, anebo extrémně špatně. Křesťanští umělci, kteří dělají tuhle hudbu, jsou kazatelé jak hrom, jejich hudba má obrovskou sílu.
Můžeš to nějak přiblížit, máš nějaký příklad?
Byla jsem ve Vídni na koncertu jedné z nejznámějších křesťanských tvrdých kapel For Today. Jeli tenkrát šňůru s antikřesťanskými kapelami. Byli jsme v klubu a atmosféra předchozích kapel byla hrozně těžká, úplně cítíš to zlo, naštvanost a agresi, je to intenzivní. Pak na pódium přišel Mattie, zpěvák For Today, a chodil tam jak lev řvoucí. Mattie je člověk, který se budí s Biblí a usíná s ní, člověk, který miluje Krista. Chodil po pódiu a viděla jsem, jak mu ti lidé leží na srdci, plakal, koukal na ně a modlil se. Když hráli písničku Agape, kde zpívají „Duchu svatý, přijď“, pokérovaní kluci, chlapi jak hory, pod pódiem stáli a tekly jim slzy. Mattie na ně vkládal ruce, modlil se za ně, žehnal jim. Jenom jsem tam stála a brečela. Silně jsem cítila Boží přítomnost, do toho klubu přišel Ježíš.
Řešíš tohle téma i se svými mládežníky?
Teď jsme si třeba povídali s jedním klukem od nás z mládeže. Pouštěl mi hudební žánr, který miluje. Ta hudba je ale založena na temnu, jsou to depresivní melodie. Řekla jsem mu: „Kdybych tohle poslouchala, tak budu mít depresi od rána do večera. Můžeš si číst Bibli, můžeš se modlit, ale s touhle hudbou to jde úplně proti sobě.“ Žánr hraje roli, protože přináší atmosféru, přináší náladu. Nejdůležitější jsou ale texty. Slovo má moc, slovo tvoří. V Bibli je napsáno, že náš jazyk má velkou moc. Hudba má také moc – a větší, než si dokážeme představit.
Janette Oubrechtová bude hostem letošní Křesťanské konference, která proběhne on-line 4.–5. července.
Zdroj: časopis Život víry, 2017
Úvodní foto: Tomáš Coufal