Na dávání desátků panují mezi křesťany různé pohledy. Tímto nově redakčně zpracovaným zajímavým biblickým vyučováním volně navazujeme na prosincové téma Života víry o štědrosti.
Co o desátcích píše Bible a jak to aplikovat do současnosti? Písmo se o desátcích prvně zmiňuje ve 14. kapitole knihy Genesis, kdy Abram porazil pět králů, kteří zajali jeho synovce. Těmto králům zabavil majetek, osvobodil své zajaté příbuzné a setkal se s králem Malkísedekem: „A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno, byl totiž knězem Boha Nejvyššího. Požehnal mu: Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou své protivníky. Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho.“ (1M 14,18–20)
K jejich setkání došlo několik set let před přijetím Zákona a desátky tedy byly ustanoveny dávno před Mojžíšem. V 7. kapitole Židům se píše, že je Malkísedek předobrazem Pána Ježíše – přináší chléb a víno, předobraz Večeře Páně. To, že mu Abram odevzdal desátky, je projev úcty. První význam desátků tedy je, že někomu projevujeme úctu. První desátky byly dány knězi Boha Nejvyššího, někomu, kdo Boha reprezentoval, to znamená přímo Bohu.
Další místo o desátcích je opět v knize Genesis: „Tento kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, stane se domem Božím. A ze všeho, co mi dáš, odvedu ti poctivě desátky.“ (1M 28,22) Ani tehdy ještě nebyl dán Zákon. Když se Jákob setkává s Bohem a staví mu oltář, dobrovolně oznamuje, že mu přinese desátky. V ekumenickém překladu je uvedeno slovo „poctivě“, v kralickém „spravedlivě“. Jákob tedy desátek bere jako něco, co skutečně patří Bohu. Je to Boží věc a dát Bohu celý desátek je projevem Jákobovy úcty vůči Bohu.
Desátky u Mojžíše
Potom uplynulo několik set let, kdy o desátcích v Písmu nic nečteme. Setkáváme se s nimi až v Mojžíšově zákoně. Zde jsou Božím slovem přímo ustanoveny. Je tu zapsán řád pro desátky, jak se mají dávat a k čemu se mají používat.
„Všechny desátky země z obilí země a z ovoce stromů budou Hospodinovy, jsou svaté Hospodinu. Jestliže si však někdo přeje vyplatit něco ze svého desátku, přidá pětinu obnosu navíc. Každý desátek ze skotu a bravu, každý desátý kus, který při počítání prochází pod holí, bude svatý Hospodinu. Nebude se prohlížet, je-li dobrý či špatný, a nezamění se za jiný, jestliže jej pak přece zamění, bude ten i onen svatý. Nesmí být vyplacen.“ (3M 27,30–33)
I zde vidíme, že desátky patří Bohu. Nedáváme je člověku. Na člověku není, aby rozhodl, co s desátkem udělá, protože desátek patří Hospodinu. Je tu dokonce stanoven přísný řád, jak se desátky mají používat. Za ovoce a obilí bylo dovoleno dát finanční náhradu, za dobytek nikoli. Nemělo se také vybírat nic lepšího nebo horšího, nějak to rozdělovat. To, co bylo desáté, patřilo Hospodinu.
K čemu všemu byly desátky podle Starého zákona používány? Ve 4M 18,21 je napsáno: „Léviovcům dávám v Izraeli za dědictví všechny desátky za jejich službu, neboť oni konají službu při stanu setkávání.“ Kmen Lévi byl zvláštním způsobem oddělen pro Hospodina. Rekrutovali se z něj kněží a další služebníci v chrámu – vrátní, zpěváci a všichni lidé, kteří souviseli s chrámovým provozem. Důležité je, kdo jim desátky dává. Nedávají jim je Izraelci, ale Hospodin, protože desátky patřily Hospodinovi, ne Izraelců. A Hospodin rozhodl, že desátky půjdou na obživu jeho služebníků.
Jinde je Levitům řečeno: „Nebudete mít dílu v Izraeli, vaším dílem jsem já.“ (5M 10,9; 32,9) Celá izraelská země byla rozdělena izraelským kmenům, ale Levité tam nic neměli, ti žili jen z desátků Božího lidu, z toho, co jim Hospodin dal. Žádnému člověku nikdy nepříslušelo rozhodnout, na co desátky použije. Desátky jsou Boží a Bůh o nich rozhoduje. Zmínění Boží služebníci byli přímo závislí na Hospodinu. Pokud se urodilo, byly desátky velké, pokud se neurodilo, byly malé. Pokud ochládal vztah k Bohu, Izraelci desátky neplatili a Levité neměli z čeho žít. Protože neměli díl v Izraeli, nemohli si říci: „Teď v chrámě dostávám méně, tak půjdu odpoledne pracovat na svoje pole.“ Oni žádná pole neměli. V případě, že Boží lid nebyl vyučován Božímu slovu, neměli z čeho žít. To je příklad pro nás: Boží služebník má žít z Božího požehnání, v závislosti na ekonomické situaci Božího lidu.
Podíváme se, jak to vypadalo, když se desátek nedával: „Dozvěděl jsem se také, že levitům nebyly dávány částky, takže se všichni rozprchli ke svým polím. Levité i zpěváci konající službu. Měl jsem o to spor s představenstvem a ptal jsem se: ,Proč je Boží dům opuštěn?‘ Shromáždil jsem levity a dosadil je na jejich místa. A všechen Juda přinášel do skladů desátky z obilí, moštu a čerstvého oleje. Za skladníky jsem určil kněze Šelemjáše, znalce Zákona Sádoka a z levitů Pedajáše…“ (Neh 13,10–13). Zde vnímáme určitý posun. Zatímco podle zákona léviovci neměli pole mít, tady už je mají. Když se nekonalo to, co se konat mělo, opustili službu v Hospodinově chrámu a utekli na pole. V dobách Mojžíšových to nebylo možné, protože utéct neměli kam. Vidíme také, že napomínáni nejsou oni. Boží služebník není volán k tomu, aby v chrámu hladověl. K zodpovědnosti je volán Izrael, hlavně vedoucí lidu, kteří měli zajistit, aby desátky byly v chrámu. Není požehnané, pokud jsou sbory, kde pastoři jsou na tom ekonomicky hůře, než jejich členové.
Desátky byly určeny na obživu Božích služebníků a částečně na provoz chrámu, byla v nich také obživa zpěváků a dalších služebníků. Nebyly určeny na stavbu chrámu, opravy chrámu ani na jeho údržbu.
Štědrost ve Starém zákoně
Jaký postoj k dávání měl Izrael? Když Izraelci ještě neměli chrám, ale měli začít stavět stánek úmluvy, Mojžíš říká: „Vyberte mezi sebou pro Hospodina oběť pozdvihování. Každý ať ze srdce dobrovolně přinese jako Hospodinovu oběť pozdvihování zlato, stříbro a měď.“ (2M 35,10). „A říkali Mojžíšovi: Lid přináší víc, než je třeba k provedení díla, které Hospodin přikázal vykonat. Mojžíš tedy přikázal a jeho rozkaz roznesli po táboře: „Muži a ženy, nechystejte už nic pro oběť pozdvihování ve prospěch svatyně.“ Tak zabránili lidu, aby přinášeli další dary. Měli dostatek pro veškeré dílo, a ještě zbývalo.“ (2M 36,5–7) To bylo nad desátky.
Ještě na jednom místě je ukázán postoj Izraele v době, kdy byl požehnaný. Ve 2Pa 5,6 se píše: „Král Šalomoun a celá izraelská pospolitost, která se kolem něho před schránou sešla, obětovali tolik bravu a skotu, že nemohl být pro množství spočítán ani sečten.“ A ve 2Pa 7,5 čteme: „Král Šalomoun obětoval k obětnímu hodu dvacet dva tisíce kusů skotu a sto dvacet tisíc kusů bravu. Tak zasvětil král s veškerým lidem Boží dům.“ Národ musel mít velké bohatství, když v jediný den obětoval tolik zvířat. To je obraz požehnání Božího lidu, obraz hojnosti lidu, kterému žehná Hospodin. Měli hojnost, ale také srdce, že přinesli a dali. Nebylo to povinné; všechno, o čem teď mluvím, jsou věci nad desátky. Desátky byly pro Hospodina – o těch nemohli rozhodnout, jestli je přinesou, nebo nepřinesou, a na co je dají, ty byly přinášeny do chrámu a dostali je levité. Navíc byla dobrovolná oběť, kde se král rozhodl, že obětuje dvacet tisíc krav a býků a sto dvacet tisíc ovcí.
Desátky se také částečně používaly na sociální péči o sirotky, bezdomovce a vdovy: „Každého třetího roku odneseš všechny desátky ze své úrody toho toku a složíš je ve svých branách. I přijde lévijec, protože nemá s tebou podíl ani dědictví, a bezdomovec, sirotek a vdova, kteří žijí v tvých branách, a budou jíst dosyta, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, žehnal při každé práci, kterou bude tvá ruka konat.“ (5M 14,18–29). Obecně se o sirotky a vdovy pečovalo tak, že se při sklizni nepaběrkovalo, ale to, co na poli zbylo, zůstalo pro vdovy a sirotky, ale vidíme, že se sociální podpora zajišťovala i z desátků.
U Malachiáše zazní velice tvrdé slovo: „Smí člověk okrádat Boha?“ Vy mě okrádáte. Ptáte se: „Jak tě okrádáme?“ „Na desátcích a na obětech pozdvihování.“ (Mal 3,8) Boží slovo ve Starém zákoně bylo úplně jasné: kdo nedává desátky, okrádá Boha. A pak tu bylo řešení v 10. verši: „Přinášejte do mých skladů úplné desátky.“ Je tady slovo „úplné“. Nemohu tedy přinést část desátků a o části si rozhodnout sám, ale jsem povinován přinést celý desátek. „Až bude ta potrava v mém domě, tak to se mnou zkuste, neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku.“ Boží logika je někdy jiná než naše. Pro nás je logické, že až já budu mít dostatek pro sebe, pak mi něco zbude a mohu z toho něco dát. Hospodin říká opak: Dej mně, co mi patří, a pak určitě budeš mít dostatek. Slyšel jsem, že někdo říkal: „Desátek dávat nemohu, protože na to nemám. Jsem chudý, proto nemohu dávat desátky.“ Jsem přesvědčen, že to je opačně: jsi chudý, protože desátky nedáváš. Kdo patří Bohu, bude mít dostatek, ba přebytek, jestliže Bohu přinese to, co Bohu patří.
Jsou pro nás desátky závazné?
Známý verš z Druhého listu Korintským říká: „Každý ať dá, jak si předsevzal v srdci, ne se zármutkem, nebo z donucení, vždyť radostného dárce miluje Bůh.“ (2K 9,7) Jako křesťané nejsme pod zákonem. Proto, přestože desátky nebyly zavedeny až Zákonem, nejsme pod tlakem, že bychom desátky dávat museli. Žijeme pod milostí, máme svobodu, Bůh nás vede k tomu, abychom dávali s radostí. Jsem přesvědčen, že ani Izraelci nedávali neradi. Čteme o tom, že zaplatili desátky, a pak s radostí přinášeli ještě další dary.
Kdo jsme se skutečně odevzdali Pánu Ježíši, patříme mu úplně, se vším, co máme. Nepatří mu pouze desetina mých příjmu, ale patří mu veškerý můj majetek, můj dům, moje manželka, moje děti i já sám. Prožívám milost, že mohu být Bohu užitečný. Je úžasné, že si může používat moje ústa, abych mohl kázat Boží slovo, moje ruce, aby skrze ně byli lidé uzdravovaní, a taky moje peníze, aby mohly jít na Boží dílo. Když čtu v Písmu nějaký požadavek, prožívám jako milost, že si mě Bůh chce a může používat a že i mně dal něco, co pro něj může být užitečné.
David, když utíkal před Saulem, vzal svaté chleby z chrámu, i když se měly používat k něčemu jinému. Máme svobodu. Nestavím tedy nikoho pod zákon a neříkám: „Ty musíš dávat desátky“. Nemusíš, nikdo z nás nemusí vůbec nic. Pouze Bůh říká, že je pro nás něco užitečné, a proto nám to do života dal. Jsem přesvědčen, že dávat desátky je velice užitečné.
Stejně jako se ve Starém zákoně desátky dávaly do chrámu, věřím, že dnes se mají dávat do sboru. Nemohu o nich rozhodovat sám. Samozřejmě se naskýtá otázka, co když o mých desátcích rozhodne staršovstvo špatně? Ale jestliže má nějaký sbor staršovstvo, které neumí dobře rozhodnout o desátcích, jak potom rozhodne o celém sboru? Pokud má někdo tak zásadní pochybnosti o staršovstvu, že se mu obává svěřit peníze, které patří Bohu, tak se naskýtá otázka, proč v tom sboru vlastně je.
I v Novém zákoně by desátky měly financovat zaměstnance církve, provoz a částečně sociální práci. Říkal jsem, že kdo pracuje na Boží vinici, měl by mít životní úroveň odpovídající situaci, ve které žije. V Písmu se sice říká, že kdo vyučuje Slovu, má mít dvojnásobnou čest než ti ostatní, takže bychom z toho mohli usoudit, že ti, kteří se na plný úvazek věnují službě v Božím království, by měli mít dvojnásobný příjem než průměrní členové, ale zase to není zákon. Proto jsem vyšel z úvahy, že pokud by měl mít ten, kdo pracuje ve sboru na plný úvazek, stejný plat, jako má průměrný člen sboru, vyšlo by mu na plat, kdyby patnáct lidí platilo desátky (protože se u nás platí daně a odvody z mezd). Když bude patnáct lidí platit desátky, je možno mít jednoho člověka na plný úvazek. Desátky jsou však také na provoz sboru a částečně na sociální práci. Problém není v tom, kdyby někdo řekl: „Nebudu platit desátky.“ Nejsme pod zákonem. Horší je, že si někteří lidé myslí, že dávají desátky, ale dávají je na podivné účely. Byl jsem tím až překvapen – setkal jsem se s lidmi, kteří se za desátky vzájemně zvou na oběd apod.
Návod na prosperitu
U Lukáše čteme: „Dávejte, a bude vám dáno, dobrou míru, natlačenou, natřesenou, překypující dají do vašeho klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.“ (L 6,38) Troufl bych si říct, že je to Boží návod na prosperitu. Jsem přesvědčen, že Bůh nám chce hodně požehnat ve všech oblastech. Toužím, aby v našem sboru požehnal i v ekonomické oblasti, aby v tomto sboru povstali podnikatelé a lidé, kteří budou skutečně bohatí.
Myslím, že tu Bůh nechce mít svoje děti zvlášť bohaté proto, aby měly větší domy než ti ostatní a jezdily v lepších autech než ti ostatní a aby lidé kolem koukali a říkali: To je úžasné, jak jsou ti křesťané bohatí. Bůh tu chce mít svůj lid bohatý proto, abychom mohli dávat mnohem víc než ostatní. Máme mít bohatství proto, aby se lidé kolem nás divili, kolik toho rozdáme, ne kolik toho máme. Doufám, že náš sbor bude mít spoustu služebníků na plný úvazek, že budeme platit i misionáře a budeme v této oblasti velice požehnaní. Stačí, když otevřeme srdce Božímu plánu.
Když jsou Boží děti nepožehnané, není příčina nikdy v Bohu, ale v nich. Když jeden Boží služebník, který žil v předminulém století v Anglii, zemřel, jeho majetek činil pět liber. Ale vedl si finanční záznamy, a podle těchto záznamů během svého života rozdal půl milionu liber. To byl velice bohatý člověk. Nasbíral si velký poklad v Božím království. Je napsáno, že si nemáme skládat poklady na zemi, kde nám je ukradne zloděj nebo nám zrezivějí, ale v Božím království. Byl bych rád, abychom tím byli motivovaní a aby nikdo z nás nemiloval peníze (1Tm 6,10). Mnozí z nás budou v pokušení zaměnit si Boží požehnání s tím, aby se měli líp než ostatní. To není Boží plán.
Boží plán je, aby požehnání přišlo skrze jeho lid. Proto si myslím, že jeho lid má být i ve finanční oblasti bohatší než svět kolem nás, ale má také bohatě dávat. Možná se lidé kolem nás budou divit tomu, že žijeme skromněji než oni, ale budou se také podivovat, jak obrovské bohatství můžeme rozdat.
Autor: Lubomír Ondráček
Úvodní foto: Annie Spratt (Unsplash)