Dát si rande s dítětem?

5
(6)

„Mami, já jsem tak ráda na světě,“ prohlásila jen tak mimochodem moje šestiletá dcera minulý týden v autě cestou na naše společné „rande“. „Jak to myslíš?“ ptala jsem se překvapeně. „No to jako proto, že spolu jedeme na rande.“ Tuto větu jsem od ní slyšela snad poprvé – poslední dobou měla spíše jakési posmutnělé období.

Rande s dětmi jsme zavedli, když těm prvním dvěma byly čtyři a dva roky. Přemýšlela jsem tehdy, jak ulehčit tomu staršímu, že se mu narodil mladší brácha a že se už všechno netočí kolem něj. Vymysleli jsme, že jednou za čas si jenom s ním maminka (nebo táta) vyjde někam ven. On sám bude moct rozhodnout, co se bude dělat a co jíst. Bylo zajímavé, jak rychle se sourozenecká žárlivost vytratila.

Postupem let, jak nám přibývaly děti, se tato „rande“ ukázala jako velmi důležitá. Pravda, změnil se trochu obsah – s jedenáctiletým Natem už nechodíme krmit kačenky, ale naposledy jsme byli v 5D kině. Zážitek sice trval jen pět minut, ale byl o to silnější. Často si zajdeme i na „něco dobrého“ a povídáme si, s čím je nebo není spokojený, co bychom mohli jako rodiče zlepšit, jaká navrhuje pravidla, co škola, kroužky, kamarádi. Nedílnou součástí rande vždycky je, že se dítěte zeptám, jak se mu daří se modlit a číst si Bibli, a modlíme se spolu za jeho potřeby.

„Na čtyři děti nevypadáte, já myslela, že jste snoubenci!“

Protože jsme si stanovili priority, že na prvním místě je vztah s Bohem, snažíme se, aby nám každý den vyšel čas na samostatnou i společnou modlitbu a čtení z Bible. Bůh je naprostý základ, bez kterého se nikam nedostaneme. On je zdrojem naší síly. A pokud máme na druhém místě vztah s manželem, je třeba do něj investovat. Kdybychom se zaměřili jen na štěstí svých dětí, neměli bychom na sebe skoro žádný čas.

Když jsme se přestěhovali do Prahy, přišli jsme o pomoc prarodičů s hlídáním dětí a manžel začal mít náročnou práci. Vracel se hodně unavený pozdě večer. Zároveň jsme hledali sbor, do kterého bychom chodili, skoro nikoho jsme v Praze neznali. Bylo to náročné období a odráželo se to i na kvalitě naší komunikace v manželství. Když jsme se tehdy setkali s kurzem Manželské večery, zapamatovali jsme si z něj jedno – vyhradit si pravidelně „čas pro manželství“, během něhož se neřeší žádné provozní záležitosti a máme spolu zábavu. Začali jsme si občas platit i hlídání dětí, a investovat tak do svého vzájemného vztahu. Velmi brzy jsme začali vidět dobré ovoce tohoto rozhodnutí. Když jsme byli asi před rokem ubytovaní v jednom penzionu bez dětí, servírka se divila: „Na čtyři děti nevypadáte, já jsem myslela, že jste snoubenci a plánujete svatbu.“

Telefony nebereme

Poslední, k čemu jsme se rozhodli, pro změnu díky kurzu Výchova dětí, jsou „večery pro rodinu“. Nějak jsme si totiž všimli, že nebýváme skoro žádný večer v týdnu pohromadě jako rodina. Přece jenom skloubit aktivity šesti lidí není zas taková hračka. Do tohoto času zasahují různé kroužky, práce, aktivity v církvi. Jde o jeden večer týdně, kdy jeden člen rodiny vymyslí, co bude ke společné večeři, a druhý, co se bude dělat. Někdy hrajeme deskové hry, jindy přespáváme společně v jedné místnosti, uděláme si „černou hodinku“ a povídáme si nebo cokoliv dalšího. Během té doby se snažíme nebrat telefony, a když někdo něco potřebuje, řekneme, že se omlouváme, ale že ten večer už „něco máme“. Děti se na tyto večery moc těší. Vědí, že taky jednou přijdou na řadu v rozhodování, co se bude dělat a co jíst. Vědí, že jsou pro nás důležitější než ostatní lidé a aktivity.

Uvědomili jsme si, že pokud si některé věci nenapíšeme do kalendáře, tak se samy většinou nenaplánují, naopak nám tam velmi snadno proklouznou jiné. Vždycky se objeví nějaká akce a vždycky někdo něco potřebuje. Často se hodně „neodkladných“ záležitostí dá přeložit na jindy. Někdy to ale dopadne úplně jinak, než jsme si představovali.

Na druhé straně se učíme být otevření ke změnám. Některé večery schválně neplánujeme vůbec nic, aby byl prostor pro to, že nám Bůh někoho pošle do cesty a pozveme ho na návštěvu nebo že někomu s něčím pomůžeme. Moc se mi líbí jeden starý citát: „Pišme si plány tužkou a dejme Bohu do ruky gumu.“

Autor: PhDr. Dagmar Güttnerová, Ph.D., spolu s manželem Jakubem je národní koordinátorkou kurzů Manželské večery, Příprava na manželství, Výchova dětí a Výchova teenagerů

Zdroj: Život víry

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 5 / 5. 6

Napsat komentář