Co když při chválách „nic neprožívám“?

3.7
(3)

Žijeme v kultuře zážitků. A právě prožitek je mnohdy i v církvi brán za důkaz, že je něco „opravdové“. Pokud lidé na bohoslužbách „pociťují Boží přítomnost“ (bez ohledu na to, zda jde skutečně o Boží jednání nebo třeba jen o příjemnou atmosféru), jsou spokojení. Problém nastává, když se to neděje a oni mají pocit, že „jen tak zpívají“. Není ale přece nic špatného na tom, Bohu zpívat, i když nic mimořádně „duchovního“ či „prorockého“ neprožíváme. (Jeden kazatel trefně říká, že každá chvála je prorocká, protože ukazuje na to, jaký je Bůh.) Pokud jsou pro nás naše pocity impulzem k tomu, abychom Boha přestali chválit, dostáváme se na tenký led.

Nepopírám, že je vzácné a krásné, když Bůh svůj lid obdaruje tím, že jej nadpřirozeně navštíví. Věřím, že podobné zkušenosti mohou mít na životy jednotlivců i celých společenství či církve zásadní vliv. Nepovažuji ale za nutné ani správné si myslet, že se podobná Boží zjevení mají dít vždy, a když viditelně nenastanou, je něco v nepořádku.

Uctívání na směny

V Bibli je popsáno mimořádné Boží navštívení např. při vnesení schrány smlouvy do Šalomounova chrámu (1. Královská 8; 2. Paralipomenon 5–7). Tehdy král, kněží a celá izraelská pospolitost v čele s lévijci celým srdcem uctívali Hospodina – a on s nimi opravdu mimořádně, nadpřirozeně jednal, takže kněží ani „nemohli konat službu, neboť Boží dům naplnila Hospodinova sláva“ (2. Paralipomenon 5,14). To muselo být něco nádherného. Všimněme si ale, že určení zpěváci a hudebníci v Jeruzalémě vzdávali Bohu chválu již mnoho let předtím a potom, a to dokonce „na směny“, podle denního rozvrhu (1. Paralipomenon 16,37) – nicméně o události tohoto rozsahu již nikde jinde v Bibli zmínku nenajdeme.

Znamená to, že tito lévijci dělali něco špatně nebo že se Bohu jejich služba nelíbila? Myslím, že ne. A věřím, že si to nemysleli ani popisovaní starozákonní „chváliči“. Boha můžeme (a také máme) chválit za všech okolností. Důvodem ke chvále totiž není to, co právě prožíváme, ale to, jaký je Bůh – Bible nám opakovaně připomíná, abychom ho chválili, „protože je dobrý a jeho milosrdenství je věčné“ (Žalm 105, 106, 118, 136, Jeremjáš 33,11). Pokud nenacházíme jiné důvody k vděčnosti, tyto dva nám mohou být majákem na cestě, protože trvají stále, vždyť Bůh se nemění (Žalm 102,28).

Vedoucí na lidi křičel: „Mrtvoly, zpívejte!“

Od pocitů, že „je něco špatně“, když při chválách zrovna nic neprožívám nebo se mi chválit Boha ani nechce (přestože vím, že bych měl) nebo si připadám málo „duchovní“ či jinak pro chválu „nedostatečný“, je jen krůček k pocitům viny – většinou pocitům falešným a neopodstatněným. Mám za to, že není hřích Boha nechválit, když např. procházím těžkým zápasem (přestože je určitě dobré to dělat i tehdy). Ostatně, i Davidovy žalmy jsou často spíš „bolestným lkáním“ než klasickým chvalozpěvem.

O třídu horší situace ale nastává, když pocity viny v lidech vyvolává sám vedoucí chval nebo pastor. A stává se to pohříchu často. Mnohokrát jsem slyšel různé pastory „hecovat“ lidi k aktivnějšímu zapojení do chval. Vím o případu, kdy vedoucí chval, zřejmě frustrovaný pasivními účastníky bohoslužeb, mezi písněmi na lidi křičel: „Mrtvoly, zpívejte! Jak to, že se neradujete?“

Je zřejmé, že takový postup je nejen necitlivý, ale i kontraproduktivní. Těžko si představit, že se někdo počastovaný výčitkou, že se málo raduje, bude radovat více než předtím. A je-li chvála reakcí na to, že „Hospodin je dobrý“, pochybuji, že podobně nelaskavý přístup někomu pomůže Boží dobrotu zahlédnout. Burcování z pódia sice lidi může zvednout ze židlí nebo je přimět, aby zpívali či tleskali (k větší spokojenosti vedoucího), ale nejspíše půjde jen o vnější formu (což nejspíš povede k ještě větším pocitům viny shromážděných).

Pravému uctívání se daří tam, kde je svoboda (viz také 2. Korintským 3,17b), tedy opak podobného „verbování“. John Watson, vedoucí mezinárodní skupiny Vinesong, skladatel a „worship leader“ s mimořádným pomazáním, svou „metodu vedení chval“ popisuje přibližně takto: „Nesnažím se lidi někam tlačit, prostě sám chválím Boha – a když pak otevřu oči, vidím, že lidé chválí se mnou.“ Možná to zní jako paradox, ale lidé se ke chválení nejvíce přidávají právě tam, kde je jim dána svoboda to nedělat.

Řešením v tomto případě je, aby vedoucí chval změnil svá očekávání. Ostatně, ani on sám pak nemusí cítit zklamání, že lidé nereagují tak, jak by si přál, pokud jeho cílem není shromáždění roztančit či „rozezpívat“, ale to, aby vytvořil bezpečné prostředí, kde každý může chválit Boha tak, jak je to pro něj přirozené.

Duchovní, nebo duševní projevy?

Chybná očekávání a představy vytvářejí občas při chválách v mnoha sborech až kuriózní projevy. Kuriózní ovšem hlavně pro návštěvníky „zvenčí“ – pravidelní účastníci shromáždění si už jejich podivnost mnohdy ani neuvědomují.

Oním chybným očekáváním je představa, že pro „pomazané chvály“ je potřeba navodit určitou atmosféru. Mnohdy se pak zaměňují projevy duchovní za duševní, prorocké za rutinní. Stává se to tehdy, když se vedoucí chval snaží Boží přítomnost či jednání nějak přivolat či navodit. Většinou to však nedělají vědomě. Jde spíše o zvyk či snahu dělat věci „správně“, která vede k (třeba podvědomému) opakování věcí, které si Pán Bůh v minulosti použil, nebo napodobování různých „pomazaných chváličů“.

A tak někteří vedoucí chval celkem pravidelně např. skandují různá vyznání a modlitby (někdy i v jiných jazycích) do hlasitých meziher nebo zpívají často „a capella“ (tj. bez nástrojů); jiní vždy donekonečna opakují jedno- až dvouřádkový refrén nebo jen recitují text písně do jednoduchého hudebního doprovodu; některé ženy zpívají v předklonu jako Darlene Zschechová z Hillsongu (a můžete si doplnit dle vlastní zkušenosti i něco dalšího)… A k tomu se mnohdy přidává mysticizující či přeteologizovaný přístup k používání tance, praporů, tamburin či šófaru…

Chvála jako součást všedního života

Rozumějte mi prosím dobře: Nic z výše uvedeného není v principu špatné. Naopak, jsem si jist, že Pán Bůh může cokoli z toho použít – jako jakýkoli umělecký projev. Duše je neoddělitelnou součástí naší osobnosti a všechny popsané věci (podobně jako např. kvalitní hudební doprovod na dobře naladěné nástroje) mohou naší duši ve chválení pomoci. A je jistě správné čekat, že Bůh bude nadpřirozeně jednat, budeme-li očekávat na jeho slovo, toužit po jeho doteku.

Chyba nastává tehdy, když si (byť jen tajně a v koutku duše) myslíme, že „víme, jak na to“, že něčím umíme Boha „přimět k činnosti“. Bůh je mnohem větší než lidské „návody“. Pamatujme, že žádný umělecký projev není tím „jediným správným“ způsobem uctívání. Mnoho dnešních věřících např. pohrdlo starými písněmi z kancionálu – a přesto i v nich je hloubka, která může mnohé nově oslovit a vést blíž k Bohu…

I zde se projevuje chybné očekávání, pokud si chvály představujeme jako něco „superduchovního“. Chvála může a snad i má být zcela civilní, všední věc, přirozená součást našeho běžného života – kterou Bůh ovšem může nadpřirozeně použít.

Autor: Tomáš Coufal
Zdroj: Život víry, redakčně kráceno

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 3.7 / 5. 3

Napsat komentář