Když o některé z nás někdo řekne, že (pořád ještě) čeká na prince na bílém koni, myslí se tím, že nejspíš marně. Okolí většinou vědoucně pokývá hlavou, protože je jasné, že chceme moc. Princové na bílých koních, kteří zachrání svou vyvolenou, se přece vyskytují jenom v pohádkách. A pokud tomu některá z nás věří, tak má buď moc vysoké nároky, nebo je tak trochu naivní. Nejspíš obojí.
Jenomže my ženy máme hluboko v sobě zakódovanou potřebu, aby za nás někdo bojoval, aby nás zachránil, když už nám docházejí síly, a odvezl nás do bezpečí; někdo, kdo nás vidí takové, jaké jsme, a kdo nás miluje. V mnoha filmech a pohádkách to bývá rytíř nebo nějaký jiný hrdina obdařený svaly. Vrhne se doprostřed vřavy, přemůže draka, vběhne do hořící budovy, skočí do rozvodněných vod… Těch motivů je spousta, ale všechny mají něco společného: Záchrana milované ženy. Hrdina pro ni udělá cokoliv. A něco hluboko v nás si spokojeně povzdechne, protože takhle bychom si to přály, takhle to přece má být.
Myslím, že muskulatura v tomhle případě není to nejdůležitější. Ona totiž ta záchrana může vypadat i mnohem nenápadněji. Ve svých vzpomínkách uchovávám jednu vzácnou: Když byli naši kluci malí, jeden z nich byl na mě drzý. Už nevím přesně, co řekl, ale bylo to tak. V ten moment se můj muž vztyčil a zahřměl: „Tak takhle se s maminkou mluvit nebude!“ Bylo to nečekané, velmi úlevné a přesně v pravý čas. Já jsem se nemusela nijak hájit, udělal to za mě.
Není to tak vždycky. Jednou, mnohem později, jsem procházela jakýmsi zápasem v práci. Tolik jsem potřebovala, aby se zase za mě postavil, možná i zahřměl, anebo mě prostě jen obejmul a řekl, že mě nedá. Ale on to neudělal; vůbec si totiž neuvědomil, že bych to mohla potřebovat. Ne každá z nás má doma rytíře, který za ni vždy bojuje. No ale aspoň občas ano. Většinou. Ale co když nikdy? Některé z nás možná opravdu zůstaly úplně samy. Jenomže ta potřeba hluboko v duši tam pořád je. Co s tím?
Drahé přítelkyně, ráda bych vám předala šperk, který mě dnes ráno úplně oslnil. Je to drahokam neskutečné krásy. Uložte si ho do krabičky, ale choďte se na něj často dívat. Je to slovo, které míří přímo k naší hluboké ženské potřebě: „Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.“ (Sf 3,17)
Jen si to na chvilku nechte přehrát před očima. Bohatýr. Možná v brnění, možná s mečem v rukou, možná na koni. Zachraňuje. Asi je to potřeba. Z nějakého boje. Ohrožení. V poslední minutě. Má obrovskou radost, že je s tebou. Tak blízko. Raduje se z tebe. A miluje tě tak moc, že na to ani nestačí slova. To není hollywoodský scénář. To je Bible. Tvůj příběh.
Z mnoha těžkostí jsme zažily vysvobození, Boží zásah, někdy za minutu dvanáct. Ale některé bitvy v našich životech stále trvají, jsou dlouhé a únavné. Mohou mít podobu vleklých zdravotních potíží, bolestí, mohou to být úzkosti, problémy s dětmi, ohnivé šípy toho Zlého, kterými nás zasypává v nějaké oblasti, může to být malomyslnost. Pak nezbývá, než se dál držet lana naděje a vyhlížet záchranu, věřit, že on je s tebou, všemu navzdory.
Stará hebrejština nerozlišuje slovesné časy – minulý, přítomný, budoucí. Myslím, že i v tom nádherném verši ze Sofonjáše se propojuje přítomnost a dávná minulost s budoucností. Největší bitva uplynulých dob se odehrála v prvním století našeho letopočtu, když na kříži umíral Ježíš. Král, který zemřel, a zvítězil, porazil Ďábla i smrt – kvůli nám. Zároveň v tom textu můžeme zahlédnout budoucnost, kdy jednou všechny boje utichnou, vypadnou nám meče z rukou a Král se bude procházet uprostřed svého lidu; všechna zranění se zahojí a on všem osobně setře slzy z tváří. Bude dobojováno, budeme doma, v bezpečí. Navždycky.
Přeju vám, aby se i ve vašem životě protnuly všechny tři časy velkého příběhu o záchraně.
Kéž se vaše srdce raduje z jeho vítězství v minulosti, těší na nebeský domov před námi,
a z jeho přítomnosti čerpá sílu pro každodenní bojování tady a teď.
Autor: Ellen Kloučková
Úvodní foto: Kimson Doan (Unsplash)