Miro Tóth je pastorem už v třetí generaci. Na srdci mu leží především města a vždy hledá „klíč“ k tomu, co lidé v nich potřebují a jak je oslovit. V rozhovoru mluví nejen o zakládání sborů na Slovensku, ale i v Budapešti, a dává nahlédnout i do rodinného života.
Osvobozená města a vesnice mají svoji samosprávu a úřady vědí, kde kdo bydlí. Obcházíme adresy, zdravím se s lidmi a říkám jim, že budu zpívat. A oni říkají: „Jo, jdeme taky.“ Lidé jsou velmi unavení, ani nevím, jak to popsat. V televizi vidíte, co se děje, ale přímo na místě je to strašlivé. Když tudy projíždíte, nejde neplakat.
Modlitební skupinky mohou být skvělým způsobem, jak kolegové mohou sdílet svou víru a přimlouvat se za ostatní kolegy. Za svou pracovní kariéru jsem se v obou firmách, kde jsem pracoval, potkával s kolegy jednou týdně na modlitební půlhodinku před začátkem práce. Pátek byl ideální.
„Ty jo, to bych teda neměla odvahu, rande naslepo…“ Tak aby bylo jasno, na rande naslepo bych v životě nešla, nejsem blbá…! To přece není žádné rande, jen se jdu podívat, s kým jsem si to včera celý den psala. Rande, a ještě s nějakým cizím klukem! Ani náhodou!
„Vzbudili jsme se v šest ráno, volala nám sousedka: „Vstávejte, je válka.“ Spím tvrdě, takže jsem výbuchy neslyšel. Naše čtvrť v Kyjevě se nachází směrem k Buči, což je vlastně předměstí Kyjeva. Je těžké popsat, co jsem cítil.“
Dnes se s komunálem nedělají žádné štráchy. Bafne se speciálně k tomu účelu vyrobený pytel a cestou okolo popelnic nesmíte zapomenout jednu ruku rozpažit. Toť vše, jak snadné. Jediná nástraha, kterou si dokážu pro dnešní situaci představit, je, že nesete víc věcí, myslíte na něco jiného a pak také něco jiného vyhodíte.
Na začátku jsem si myslel, že Bůh mi svůj obraz o mojí budoucnosti předá prostřednictvím nějakého vnuknutí či vidění (nakonec, vidění a vize jsou synonyma). On mě ale jednoduše vedl k tomu, abych se s ním podíval na oblasti, o kterých jsem dosud moc nepřemýšlel, ale pro Boží nasměrování jsou klíčové.
Měla jsem pocit, že po přijímačkách se všechno zlepší a polovina mých problémů se vyřeší. Nevyřešila – i dva týdny po přijímačkách jsem stále nemohla spát a strach z přijímaček vyměnil strach z nové školy. Ačkoliv jsem se na školu dostala, pocity, že jsem neschopná, hloupá a zbytečná, stále přetrvávaly.
Všichni se považovali za katolíky, i když třeba byli ve skutečnosti animisté. Jednou, když jsme oslavovali dokončení opravy domu pro překladatele, nějaké ženy začaly vydávat hlasité zvuky, aby z domu vyhnaly duchy. Musel jsem jim říct, že my tohle neděláme.
O Večeři Páně se mluví také jako o Památce Páně nebo o Památce Večeře Páně. Ježíšova slova z L 22,19 a 1K 11,24–25 čeští překladatelé vesměs tlumočí jednotně: „To čiňte na mou památku.“ Jaký je rozdíl mezi „Památkou Páně“ a „Památkou Večeře Páně“?