Než začnu se snoubenci předsvatební přípravu, zavážu je jakousi „předsvatební“ smlouvou: Nejedná se v ní o jejich majetek v případě případného rozchodu, ale po prvním setkání s nimi pokračuji jen tehdy, když mi slíbí, že v dobách krize, do kterých se jejich manželství téměř jistě jednou dostane, vyhledají odpovídající pomoc a nezůstanou v této krizi sami. Zatím mi to všichni slíbili.
Stavět proti sobě např. stanovou evangelizaci na sídlišti a osobní sdílení je stejně krátkozraké jako stavět proti sobě klasickou hudbu a jazz. Čím více forem a evangelizačních metod, tím je přece lépe. Duch svatý inspiruje nově v každé době. Čeho se tedy vyvarovat? Co se dá považovat za špatnou evangelizaci?
Obecný seznam „nezávadných“ děl sestavit nelze. Každá rodina má hranice nastavené jinak – pro někoho jsou nepřijatelné večerníčky s vodníky, jiní křesťané konzumují filmy s mnohem kontroverznějšími prvky. Záleží přitom nejen na věku a vyspělosti dětí, ale také na míře jejich mediální gramotnosti a na celkovém přístupu k výchově. Vždy je tedy nutné nechat se vést Duchem svatým a jednat v souladu se svým svědomím.
Ve Skutcích 1,8 Ježíš svým učedníkům (nám) svěřuje roli svědků. Jestliže mám být jeho svědek, měl bych mít představu o tom, co to znamená. Bohužel to vypadá, že výraz „svědčit“ prošel ve slovníku věřících nemilosrdným procesem převodu do křesťanštiny, kde obyčejná slova dostávají záhadné významy a zahalují se neprostupným závojem tajemství. Rád bych se tedy pokusil připomenout praktický rozměr tohoto slova, který nejlépe vyniká v prostředí soudního líčení.
Když se podíváme na statistiky, víra je stále něco, co se v převážné míře dědí nebo získává v prostředí věřící rodiny. Pokud jako rodiče tedy rezignujeme na předávání víry dětem nebo pokud nevedeme své sbory tak, aby je po nás chtěly převzít naše děti, zaděláváme si na problém. Jak se ale vyvíjí vztah dnešních mladých lidí ke sdílení evangelia?
Modlitební skupinky mohou být skvělým způsobem, jak kolegové mohou sdílet svou víru a přimlouvat se za ostatní kolegy. Za svou pracovní kariéru jsem se v obou firmách, kde jsem pracoval, potkával s kolegy jednou týdně na modlitební půlhodinku před začátkem práce. Pátek byl ideální.
Na začátku jsem si myslel, že Bůh mi svůj obraz o mojí budoucnosti předá prostřednictvím nějakého vnuknutí či vidění (nakonec, vidění a vize jsou synonyma). On mě ale jednoduše vedl k tomu, abych se s ním podíval na oblasti, o kterých jsem dosud moc nepřemýšlel, ale pro Boží nasměrování jsou klíčové.
O Večeři Páně se mluví také jako o Památce Páně nebo o Památce Večeře Páně. Ježíšova slova z L 22,19 a 1K 11,24–25 čeští překladatelé vesměs tlumočí jednotně: „To čiňte na mou památku.“ Jaký je rozdíl mezi „Památkou Páně“ a „Památkou Večeře Páně“?
My ženy máme hluboko v sobě zakódovanou potřebu, aby za nás někdo bojoval, aby nás zachránil, když už nám docházejí síly, a odvezl nás do bezpečí; někdo, kdo nás vidí takové, jaké jsme, a kdo nás miluje. Jak tuto potřebu naplnit?
„Kdybych tak mohla svým dětem zprostředkovat trochu Boží přítomnosti v jejím životě, aby se všeho pořád tolik nebála!“ povzdechla si kamarádka. Ale pak jsme se obě nad tímto tématem začaly vážně zamýšlet. „Myslíš si, že je to vůbec možné?“ ptala se. „A jak to mám dělat?“