Bogdanovi Lachovi nikdo neřekne jinak než Boža. Je to temperamentní vtipálek, který celý život pracuje s mládeží. Známý je hlavně jako moderátor projektu Exit tour a nejrůznějších mládežnických akcí. Prý ho moderování i po těch letech stále baví, protože ho to nutí být kreativní. Na křesťanských akcích totiž prý po moderátorovi chtějí, aby byl humorný, duchovní a praktický. Letos v létě na festivalu United, kde jsme rozhovor natáčeli, vystoupil poprvé i jako řečník. Kázání od něj však nečekejte. Boža nekáže, ale vypráví příběhy.
Na mladou generaci se často nadává. Je něco, čím tě naopak inspiruje, co na ní obdivuješ?
Líbí se mi, že mají emoce, nejsou ještě uzavření, umějí se nadchnout. Samozřejmě záleží, z jaké rodiny pocházejí. Některá děcka jsou uzavřená, protože je v rodinách nepovzbuzují, a pak můžeš vidět, jak rozkvétají. Mám příklad jedné holčiny, která asi ve čtrnácti začala chodit k nám do Fusionu (mládežnický pěvecký sbor – pozn. red.). Říkala: „Jsem tady ráda, ale nemluvte na mě.“ Po nějaké době uvěřila, ale pořád nebyla rozkvetlá. Přišla k nám domů a třeba si jen sedla na gauč a seděla. My jsme kolem ní lítali, volali na sebe „Proč jsi nevynesl ten koš?“ a nevšímali si jí. A ona se najednou rozbrečela.
„Co jsem řekl špatně?“ Ona na to: „Já jsem takovouhle atmošku v rodině nikdy nezažila.“
Nechala se pokřtít, její rodiče se pak ale rozvedli, a to byl zlomový bod. S mamkou bydlet nemohla, protože měla ještě ségru a nebyl tam pro ni prostor, a s taťkou bydlet nechtěla. Řekli jsme jí: „Tak přespi někdy u nás.“ Už jsou to tři roky, kdy máme vlastně další dceru. Bydlí u nás. Johanka je nadšená, že má ségru. Máme ji hrozně rádi, ale chceme, aby se zase propojila se svou rodinou. Její taťka už byl párkrát ve sboru. Prožila s Bohem úžasné věci. Je s námi součástí chválicí skupiny, a když hraje, vidíš, jak září. To se mi na tom líbí. Ta naděje – kde člověk je, a kde může být. Věřím jim. Potřebují vědět, že z nich můžou být politici, doktoři, podnikatelé, učitelé, kteří budou inspirovat další. Nečekejme, co přijde shora, ale hledejme, co Bůh může udělat skrze naše srdce.
Zdá se mi, že poslední dobou se klade velký důraz na lásku, milost a Boží přijetí. Je to něco, co specificky tato generace potřebuje slyšet?
Asi jo. Ta děcka to neslyší ani doma. Vnímám v tom ale nebezpečí. Když mluvíme třeba o homosexuálech, často se setkávám s názorem: „Bůh je miluje.“ To je pravda – ale nemáme s tím taky něco dělat? S milostí mi to připadá stejné. Bůh tě miluje. Tečka. Ale pokud já miluju jeho, tak chci udělat cokoliv pro to, aby mě proměnil.
Ano, Bůh nás miluje, ale myslím, že to samo o sobě naši zemi nezmění. Pokud chci kolem sebe vidět změnu, musím něco udělat. Když se například rozhodnu poslouchat svoje rodiče, tak je to v Božích očích obrovská věc, která může moji rodinu úplně změnit. Obzvlášť když je nevěřící. Bůh chce v našem životě věci měnit, i když mě miluje takového, jaký jsem.
Je pravda, že mladí potřebují slyšet, že jsou přijímáni. Dneska se fakt víc setkáváme např. s homosexuály, a nevíme, jak s nimi pracovat. Obzvlášť tihle lidé potřebují vědět, že je Bůh přijímá.
Nejdůležitější je mít zájem
I ve čtyřiceti tě mladí berou, umíš s nimi komunikovat jejich jazykem. Snažíš se o to cíleně? Sleduješ třeba Instagram, hru Fortnite a podobné fenomény?
Sice instagram mám, ale dělá ho moje žena. Lidi mě chválí, jak mám dobré fotky, ale to všechno moje žena. Taky mám dceru a ta mě třeba často oblíká. Říká: „Já jsem tak ráda, tati, že tě můžu oblíkat, že nevypadáš jako otec mých kamarádů!“ Sloužil jsem ve Fusionu, takže znám současné písničky. Ale asi není to nejdůležitější tyhle věci znát, protože nakonec jde především o to, jak si spolu budeme povídat. Nejdůležitější je mít o ně zájem. Dokonce jsem si nechal udělat tetování, mám ho asi půl roku. Ne vždycky je pro mě totiž snadné bavit se s mladými, které neznám. Už si trochu začínám připadat jako jejich strejda. To tetování mi hodně pomáhá. Ptají se mě na něj a já mám možnost s nimi sdílet evangelium.
Jak to tetování vypadá?
(Začne ukazovat na pravé předloktí.) Jsou tu čtyři evangelizační symboly, které znamenají: 1. Bůh tě miluje takového, jaký jsi. 2. V našem životě je ale hřích. 3. Ježíš za nás zemřel. 4. Jak na to zareaguješ? Je tam taky symbol času, protože máme jen určitý čas na rozhodnutí. Tvoří to takový kompas s otázkou: Kam směřuješ? Dá se s tím docela hrát.
Pokud lidi touží začít pracovat s mládeží ve svém městě, co bys jim poradil, jak s touto službou začít?
Zaprvé, musíš v tom městě bydlet. Zadruhé, přemýšlej, jaké to město je, jakou má historii, duchovní klima, co tam nefunguje. Hledej a modli se za specifické věci, které na modlitbách vnímáš. A zatřetí, nechoď do toho sám. Musí se případně přestěhovat celá rodina. My teď budeme zakládat stanici ve vedlejším městě a já se modlím: „Bože, jestli mě chceš někde jinde, tak do toho jdu. Dej mi 16 lidí.“ Tým je hrozně důležitý.
A ještě jedna věc: Snažte se, aby o vás lidi ve městě věděli. Město musí vědět, že jeho občanům pomáháme. Že chceme sloužit.
Celý rozhovor s Bogdanem Lachem si můžete přečíst v prosincovém čísle měsíčníku Život víry.
K dostání je v papírové, digitální i audio verzi.
Při zaplacení předplatného do konce roku 2019 nyní soutěžíte o knihy dle vlastního výběru.
Časopis tentokrát přináší téma „Spolu o Vánocích“. Společně trávené Vánoce v rodinném kruhu mohou být pro nás radostí a odpočinkem, ale také obtížným obdobím, kdy zjišťujeme, že si s členy rodiny vlastně moc nerozumíme nebo že vztahy mezi námi příliš nefungují…
Dále nabízí rozhovor s Pavlem Hoškem o duchovních prvcích v díle J. Foglara a E. T. Setona, příběhy čtenářů, virtuální rozhovor s kazatelem Kristova druhého příchodu Williamem Millerem, zprávy, kalendář křesťanských akcí a mnoho dalšího.
Více na www.zivotviry.cz.