Beru antidepresiva. To ale neznamená, že jsem nějak horší

4.7
(14)

Před dvěma a půl lety, ve druháku na vysoké škole, mě zastihlo několik stresových věcí najednou. Spolubydlící na kolejích se ke mně postupně začala chovat divně, dělala mi naschvály, nechtěla jsem s ní být už ani minutu. Jiná moje kamarádka byla tak negativní, že se s ní nedalo vydržet. Začala jsem si uvědomovat, že se v té své negativitě vlastně jako kamarádka vůbec nechová. Nikdy se mě nezeptala, jak se mám, všechny mé pokusy si trochu postěžovat odbyla tím, že její problémy jsou mnohem horší. Sotva jsme se pozdravily, vždycky na mě hned začala valit své problémy a obavy a tu svou věčnou negativitu a beznaděj.

Do toho mi ještě začalo náročné zkouškové. A v tu chvíli se naplno projevilo to, co ve mně už nějakou dobu zřejmě dřímalo a čekalo na příležitost dostat se ven. Přepadl mě záchvat úzkosti. V jednu minutu jsem byla v pořádku a cítila jsem se dobře, a v příští minutě mě najednou přepadl tak krutý záchvat strachu z toho, že nezvládnu svůj život a budoucnost, že se mi chtělo zvracet a sotva jsem se udržela na nohou. Takhle jsem trpěla třeba i několik hodin. Těšila jsem se na prázdniny s tím, že se během nich všechno vyřeší – spolubydlící jsem vyměnila a „kamarádka“ jako zázrakem musela přerušit studium, takže hlavní důvody mých obav byly vyřešeny.

Foto: Priscilla Du Preez (Unsplash)

Nejsem „správná křesťanka“

Jako správné křesťanské dítě jsem samozřejmě věděla, co je potřeba udělat, aby se člověk zbavil strachu: proti svým opakujícím se záchvatům jsem se modlila ve jménu Ježíše, četla a opakovala jsem si všechny verše o strachu, které jsem v Bibli našla, modlila se v Duchu a chválila Pána. Bohužel jsem nebyla vyslyšena, takže zatímco prázdniny ubíhaly, vyzkoušela jsem všechny možné bylinky, vitaminy a další prostředky, které mě měly úzkosti zbavit. Nic nepomáhalo, a tak přišlo na řadu vyznávání všemožných hříchů a vymezení se proti zlým mocnostem. Jako poslední možnost jsem zvolila uzdravovací skupinku u nás ve sboru.

Na skupince bylo asi 20 lidí včetně několika mých vrstevníků a já musela přede všemi, a ještě navíc jako první ze všech vysvětlovat, jak mi je. Přiznat před tolika lidmi, že nejsem „správná křesťanka, která žije v neustálé radosti“, pro mě bylo opravdu těžké, věřila jsem tedy, že to Bůh náležitě ocení a konečně mě osvobodí. Celá skupinka se za mě modlila a já sice bezprostředně nic necítila, ale věřila jsem, že mě Bůh uzdraví. Jenže druhý den ráno mě jako facka zasáhl další záchvat. Navíc se mě nikdo ze skupinky už nikdy nezeptal, jak se mi daří.

Věděla jsem, že už nemůžu dál

Mezitím mi zase začala škola a mně bylo jasné, že už to takhle dál nejde, že to nezvládám. Začala jsem vážně uvažovat o návštěvě psychiatra. Svojí rodině bych samozřejmě záchvaty jen těžko utajila, navíc jsem na ně nechtěla být sama, takže o všem věděli a podporovali mě, i když ze mě často byli bezradní. S návštěvou odborníka jsem u nich ale narazila. Bylo to pro ně něco nepředstavitelného, a snad i ponižujícího. Já jsem ale věděla, že takhle už nemůžu dál, a tak jsem i přes jejich odpor k odborníkovi nakonec šla.

Lékař mi diagnostikoval generální úzkostnou poruchu a předepsal mi antidepresiva (která jsou mimochodem mnohem šetrnější, než si většina lidí myslí). Dala jsem se zase rychle dohromady a až na občasné výkyvy při větších stresech jsem se cítila zase dobře. I rodiče, když viděli ten rozdíl, zpětně uznali, že navštívit odborníka byl dobrý krok. U táty hodně pomohlo, když jsem mu vysvětlila mechanismus vzniku této nemoci a účinky léků, u mamky zase pomohl náhodný rozhovor se sousedkou, která se jí svěřila, že celá její rodina je momentálně v šoku: neteř, která se dlouhodobě cítila psychicky špatně, ale pro její rodiče bylo nepředstavitelné, aby šla k psychiatrovi, spáchala sebevraždu.

V průběhu nemoci jsem samozřejmě tisíckrát bojovala s Bohem a o svou víru v něj. Jak mohl dopustit, že se takhle cítím? Proč se mi to děje? Vážně mu na mně záleží? Proč mě konečně neosvobodí? … I přes otázky a pochybnosti jsem si ale víru vždycky nějak udržela a vím, že mě i skrze tohle příšerné období Bůh učí mnohé věci.

Foto: Ian Espinosa (Unsplash)

Udělala jsem krok víry, ale…

Letos v květnu jsem byla na křesťanské akci, která byla zaměřena přímo na strach a úzkost. Odjížděla jsem odtud posílena modlitbami a s pocitem, že bych přece jen mohla být osvobozena. Navíc jsem narazila na několik příběhů lidí, kteří byli z různých nemocí zázračně uzdraveni prakticky ze dne na den. Protože jsem se cítila dobře a moje emoce byly už delší dobu stabilní, rozhodla jsem se po konzultaci s lékařem, že postupně zkusím antidepresiva přestat brát. Učinila jsem krok víry, vykročila na vodu a… začala se topit. Znovu mi bylo psychicky špatně a k antidepresivům jsem se musela vrátit, navíc ve zvýšené dávce.

Dál zápasím s otázkami a někdy mám na Boha vztek, že na moje modlitby neodpovídá. Už jsem proti úzkostem vyzkoušela jak z medicíny, tak z křesťanských rad úplně všechno, a tak mi teď už opravdu nezbývá nic jiného než se spolehnout jen na Boha. Dál čekám na svůj zázrak a věřím, že ať už k němu dojde nebo ne, Bůh mě každým záchvatem strachu, který přijde, provede a dá mi sílu ho zvládnout. Věřím, že i když já sama nemám emoce vždycky pod kontrolou, on ano a nedopustí, aby se spravedlivý navěky zhroutil (žalm 55,23).

Občas si s tím vším připadám v církvi hrozně sama. Ani křesťanům se ale nemoci nevyhýbají, a tak věřím, že i nás s nemocí duše je víc, přestože se často zoufale stydíme někomu v církvi svěřit. Dost možná si od někoho necitlivě vyslechnete, že vás to potkalo, protože jste zhřešili, špatně se modlíte, nemáte dost víry apod. Ale svět není černobílý, ne všechno je tak jednoduché, jak si někteří lidé myslí. Může se to stát komukoliv. Nejsme nijak horší. Přestože se tak někdy možná necítíme, jsme stejně jako zdraví křesťané milovanými Božími dětmi.

Úvodní foto: needpix.com

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 4.7 / 5. 14

Napsat komentář