Rodiče mě odmalička vychovávali ve víře v Ježíše Krista, za což jsem vděčný. Během dětství jsem ale nikdy neprožil osobní setkání s Bohem, a tak byla moje víra vlažná, stejně jako moje skutky. Nepěstoval jsem s Bohem osobní vztah.
Někdy kolem mých sedmnácti v mém srdci vzrostl soucit s lidmi v částech světa, kde není dostatek jídla. Současně s tím se ve mně probudil odpor ke konzumnímu stylu života; připadalo mi, že si lidé neváží jídla, jedí hodně nebo spoustu jídla vyhazují. Řekl jsem si, že si nebudu dál žít „jako prase v žitě“, omezím se a budu skromný. Nejdřív to nebylo žádné drastické omezení, ale nějak se mi to zalíbilo a připadal jsem si lepší než ostatní. Lákalo mě se uskromnit víc – možná k životu potřebuju jídla ještě míň.
Nechtěl jsem hubnout, ale jak jsem pokračoval v omezování jídla, hubnout jsem začal. Po nějaké době, kdy už jsem si zvykl jíst méně a jen v určitých časových rozmezích (např. mezi obědem a večeří jsem nesměl nic sníst), se v mojí mysli začaly tvořit bariéry strachu z toho, že bych snědl něco navíc. Nedokážu přesně říct proč – nebál jsem se toho, že bych ztloustl, ani že bych udělal něco špatného vůči lidem trpícím hlady. Byl to iracionální, neopodstatněný strach. Strach, že by mi po tom jídle bylo špatně psychicky. Dnes vím, že to byly počátky psychické nemoci, mentální anorexie. Sám jsem otevřel cestu Satanovi a jeho duchovním mocnostem zla tím, že jsem se stal pyšným a cítil jsem se lepší než jiní lidé, které jsem neměl rád, protože nebyli skromní. Postupem času jsem už ani nemyslel na lidi trpící hladem, jen na sebe.
V průběhu dalších pár let se pouta, kterými byla moje mysl svázána, utahovala. Dál jsem pomalu hubnul. Neměl jsem zatím žádné velké zdravotní problémy, jen jsem byl zesláblý a musel jsem se fyzicky šetřit. Často mě trápil hlad i to, že je moje mysl v zajetí něčeho zlého, protože nemám svobodu.
A tak jsem začal hledat něco, co by mi pomohlo, a našel jsem cestu k alkoholu. Zjistil jsem, že když se napiju, je mi po tom psychicky líp a hlad mě tolik netrápí. Rychle jsem si na to začal zvykat a rozvíjela se závislost. Čím dál víc jsem alkoholem nahrazoval i to jídlo, které jsem ještě donedávna byl schopen sníst. Tím, že jsem často na lačno pil i tvrdý alkohol, jsem si poškozoval játra i žaludek a musel jsem výrazně omezit tuk v jídle, protože ho můj žaludek nedokázal strávit. Po normálním jídle mi bylo velice špatně a zvracel jsem. Byl jsem v začarovaném kruhu.
V létě 2017 jsem už měl míň než 50 kilo. Alkoholismus velmi zesílil; každý večer jsem se opil, abych vůbec mohl usnout, kvůli trýznivým pocitům hladu. Přidávaly se občasné „výpadky“, kdy jsem ztratil orientaci a nevěděl jsem, kde jsem a proč jsem se tam dostal. Nebo jsem třeba náhle nevěděl, jak si udělat kávu z kávovaru, na který jsem přitom byl už roky zvyklý.
Dlouhá cesta za uzdravením
Jeden večer (to už jsem nevážil ani 45 kilo a byl jsem kousek od smrti) jsem usnul zmožen alkoholem jako obvykle. Najednou jsem se uprostřed noci probudil s úplně čistou hlavou; cítil jsem obrovskou vlnu lásky, doslova nadpřirozenou. Byl to Boží dotyk. Mé svědomí a srdce, které bylo předtím už několik měsíců otupené alkoholem, znecitlivělé a tvrdé, jako by bylo v tom okamžiku proměněno. Cítil jsem velkou bolest a lítost, protože jsem si uvědomil, jak jsem si ubližoval a jakou bolest jsem působil svým rodičům a dalším blízkým. Vnímal jsem, že musím jít za mamkou a říct jí, jak moc ji mám rád, protože jsem jí to asi ještě nikdy neřekl, a za pár dní už bych tu nemusel být… S vlnou Boží lásky jsem zároveň cítil, že některé nepřekonatelné bariéry v mé mysli jsou náhle zlomeny a že se můžu odvážit sníst něco víc. Pán Ježíš mi přišel vyhlásit propuštění na svobodu.
Druhý den ráno jsem všechno rodičům s pláčem řekl. Byla to ohromná úleva. Takhle těžkou anorexii většina pacientů nepřežije, ale rodiče mě povzbudili, abych nastoupil do nemocnice na léčení.
Začátkem října 2017 jsem se tedy ocitl na kapačkách na JIP v Krči a po čtyřech dnech mě převezli na jednotku léčby poruch příjmu potravy. Když mě tam zvážili, měl jsem pouhých 39 kilogramů. Během následujících dvou a půl měsíce jsem tam prožil několik těžkých bojů s jídlem, ale Bůh mi to pomohl zvládnout. Na Vánoce jsem už měl 52 kilo a naučil se jíst aspoň tři jídla denně. Potom mě přesunuli do protialkoholní léčebny, ale vydržel jsem tam jen tři týdny. Potom, co mě vyhodili, jsem zase začal pít, což byla cesta zpátky dolů.
V té době jsem se znal s kamarádem, který spolupracuje s kazatelem a evangelistou Alexanderem Barkócim. Vedl mě k tomu, abych se nechal pokřtít. Nejdřív se mi nechtělo, protože jsem cítil, že by to obnášelo také vzdát se starého hříšného života včetně opilství, a to mi vadilo. Můj stav se rychle zhoršoval, a tak jsem nakonec souhlasil a v březnu 2018 jsem byl pokřtěn. Po křtu se stal zázrak: Závislost odešla a ze dne na den jsem úplně přestal pít a neměl jsem skoro žádné abstinenční příznaky. Znovu jsem začal přibírat, během dalších měsíců to bylo asi 10 kilo, na celkových 56. Byl jsem plný radosti a života z Božího Ducha. Většinu dalšího roku jsem si užíval fyzické zdraví, i když jsem ještě neměl úplnou svobodu v jídle – bál jsem se většiny jídel, na která jsem nebyl zvyklý, a jedl jsem pořád dokola asi jen tři různá jídla. Začátkem roku 2019 jsem nakrátko znovu sklouzl k pití, ale věděl jsem, že už to nade mnou nemá takovou moc, protože patřím Ježíši, a když se opřu o jeho milost, budu zase pevně stát. A to se také podařilo.
Během této krize jsem ale zhubl a kvůli zčásti stále svázané mysli jsem nedokázal přibrat. Často jsem byl velmi unavený, nemohl jsem normálně žít ani pracovat. Zůstával jsem závislý na rodičích a nedokázal jsem se osamostatnit.
V listopadu toho roku jsem navštívil shromáždění s bratrem Barkócim v Přešticích. Věděl jsem, že už dál nechci žít takovýmto způsobem, a tak jsme se tam s otcem vydali. Sedli jsme si do malého sálu a čekali jsme. Po pár minutách jsem začal vnímat něco zvláštního. Cítil jsem Boží přítomnost a z očí mi začaly téct slzy. Po chvíli kazatel Barkóci vešel do sálu, a jak se k nám blížil, ten pocit ještě zesílil. Když procházel kolem naší řady, zastavil se, aby se s námi pozdravil, a řekl mi: „Pán tě miluje.“ To pro mě bylo silné.
Po kázání jsem za bratrem Barkócim přišel osobně, aby se za mě modlil. Řekl mi, že když přicházel do sálu, viděl nade mnou něco temného, ale že to potom odešlo. Řekl jsem mu, že bojuji s anorexií, a on odpověděl: „Tak hovorí Pán Ježiš: Raz už som bol za teba potrestaný. Ty už sa viac netrestaj.“ Pak poslal ducha nemoci pryč, vyhlásil mi svobodu a zeptal se, jestli ji přijímám. Odpověděl jsem, že ano. Také mi řekl prorocké slovo, že za rok budu mít svaly a budu vypadat úplně jinak.
Tehdy jsem měl asi 48 kilo. A o rok později? 68! Dnes můžu s jistotou říct, že mě Bůh úplně uzdravil. Mám Kristovu svobodu a navždy silné svědectví v srdci, o kterém s radostí vyprávím.
Autor: Lukáš Kutman
Foto: Benjamin Wong (Unsplash)
Převzato z červnového čísla časopisu Život víry. Kromě příběhů čtenářů v něm najdete také zajímavé rozhovory. Ten první je se slovenským kazatelem Mirem Tóthem, který mluví o zakládání sborů nejen na Slovensku, ale i v Budapešti, a dává nahlédnout i do rodinného života: Jak se za něj manželka modlila už od teenagerovského věku, jaká je rodinná skupinka se syny a jak se stalo, že se jeho kapacita vyčerpala a dostal se na psychické dno.
Rozhovor s Martinem Pencem vás zavede do Austrálie. Dá se zkušenost s růstem tamních sborů v posledních čtyřiceti letech přenést i do českého prostředí?
S Adamem Parmou jsme si povídali o dětech, médiích a sociálních sítích a o tom, proč v jejich rodině večer telefony odkládají do trezoru.
Vzpomínkou na George Verwera, horlivého evangelistu v bundě s mapou světa, je článek Jitky Evanové.
Červnové číslo časopisu přináší také články, které se zamýšlejí nad biblickými tématy: O synovství, otroctví a paradoxu našeho vztahu s Bohem píše Antonín Zelina, apoštolskému a prorockému základu církve se věnuje Tomáš Dittrich. Zamyšlení o rozhodování a zaoceánské perspektivě přináší Tomáš Coufal.
Reportáže přiblíží oslavy 25 let Alfy v ČR (V. Filipová) a 20. ročník setkání Kulturou proti antisemitismu (T. Dittrich). Nechybí ani virtuální „historický“ rozhovor, tentokrát se zakladatelem metodismu Johnem Wesleym, a recenze filmového příběhu „věřících hippies“ Jesus Revolution. Obsah čísla doplňují zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a zvukové podobě.
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.