AUDIO: Jak přistupovat k proroctví

5
(2)
Čte Kateřina Hodecová z Rádia 7

Proroctví je oblast, kde snad nikdo nezůstává neutrální. Církev po něm touží, nebo se vůči němu (často po negativních zkušenostech) uzavírá. Faktem je, že nám Bible proroctví ukazuje jako něco zásadního. Apoštol Pavel si přeje, aby všichni prorokovali, o apoštolech a prorocích mluví jako o základu církve. Mojžíš, obtížen službou, následně získává spolupracovníky, na nichž spočine tentýž duch a kteří prorocky vedou další. Mnozí duchovní bohatýři získávají smělost a sílu v prorockém vytržení. David prorocky uctívá Boha tak, že Saul v tom nachází útěchu…

Duch Kristův je duchem proroctví, je tvůrčí a hybnou silou celého běhu dějin. Církev, v níž tento duch nevane, se stává muzeem voskových figurín, oslavou dávné minulosti. Církev, která proroctví uchopuje tělesně, lidsky, způsobuje jeho devalvaci a nedůvěryhodnost. Prorokování se nedá „naučit“, přesto bych chtěla sdílet pár postřehů, které třeba pro někoho mohou být pomocí.

Jako smajlík v esemesce

Během let jsem si stále znovu uvědomovala, že proroctví dnešní doby je nutně poznamenáno osobou prorokujícího. Většinou neslyšíme fyzický hlas, ale proroctví k nám přichází v duchu, ať už obrazem nebo vnitřním slovem. Vyvolává v nás nějakou emoci a ta je většinou docela silná. Máte pocit, že slovo musíte předat hned. Zjevuje-li podle vás něco do budoucna, žijete jej, jako by mělo přijít každou chvílí. Toto vypjaté očekávání pak prochází tavením. Je to slovo v souladu s Biblí? Pro koho je určeno? Mám ho odevzdat hned, nebo posečkat? Mám ho vyřknout, nebo se pouze modlit? Příliš mnoho otázek, které by rozhodně neměly brát odvahu prorokovat, ale člověk, který chce růst, si je klást musí. A až na výjimky se nic nestane, pokud slovu dáme ještě čas a necháme v lidech pracovat Ducha svatého.

Když se podívám zpátky, vidím, že byly situace, kdy jsem právě toto vyhodnotila nesprávně. Měla jsem tendenci věc „uspěchat“ a vlastně prosazovat lidsky. Zřetelně jsem to mohla prožít v době, kdy jsem církvi přinesla slovo varování (skrze prorocký sen) o velkých útocích na manželství. Byla jsem vděčná za možnost věc přednést všem pastorům v naší denominaci. Zároveň pak přišlo silné zklamání – měla jsem pocit, že na danou situaci reagovali spíše vlažně. Tolik to ve mně hořelo, a tu studenou sprchu bylo opravdu těžké přijmout. Postupně mě Bůh učil, že to už není moje zodpovědnost, že nesmím tlačit na pilu a soudit druhé za to, že nejednají podle mých představ. 

Jindy jsem slovu plně nerozuměla a dobarvila ho po svém. To se může stát zejména tehdy, když jsme už nějak předprogramovaní a myslíme si, že to všechno do sebe zapadá. Dodnes lituji, že jsem jednomu vnitřnímu obrazu pro konkrétního člověka přiřkla jiný význam. Přitom měl být varováním před nebezpečnou situací, do které se dostával, a následně za to i tvrdě platil. Často to bývá prvotní emoce, která je nakonec vodítkem, a my ji můžeme překrýt něčím jiným. Je to asi jako smajlík v esemesce. Stejná věta může být uchopena různě, podle toho, zda jí chcete někoho povzbudit, napomenout apod. Vnímáte v tom prožitku obavy, lítost, radost? Nebojte se druhému přiznat svou nejistotu. Není třeba slovu dodávat na důležitosti frázemi typu „Pán mi řekl“…

I hluboce upřímný člověk může nadělat škodu

Velmi důležité pro mě kdysi bylo konstatování, že pouhá upřímnost nestačí. I hluboce upřímný člověk může nadělat škodu. Potřebujeme tedy poznávat do hloubky Boží slovo, Boží charakter, jeho rukopis. Vyhneme se tím zbytečným chybám, které mohou druhého člověka na dlouhý čas obtížit. Nelíbí se mi, kolik „proroctví“ ujišťuje lidi o skvělé budoucnosti, velké a pomazané službě, důležitosti v Božím plánu. Ano, potřebujeme povzbuzení, někdy pořádnou porci, ale slova tohoto typu mi bývají spíš proti srsti. Cílem proroctví je, aby se oslavil Bůh, třeba i na našem životě, ale v centru sdělení má být on.

Na druhou stranu, o to víc povzbudí, když slovo padne jako ulité. Naštěstí těchto zkušeností mám víc než těch, které by mě zavřely do ulity s falešným pocitem bezpečí, že kdo nic nedělá, nic nepokazí. Jednomu člověku jsem přinesla zjevení o velké hanbě, kterou má před sebou. Ze slušnosti to přijal, zapsal si ho, ale posléze toto slovo zapadlo prachem. Uběhlo pár let a tato situace nastala. V tu chvíli pro něj bylo povzbuzením, že Bůh o všem ví a dá mu východisko. Pro jednu ženu, která už dlouho čekala na partnera, jsem dostala slovo, že její budoucí manžel ocení její srdce. To se pak při jejich seznámení do puntíku naplnilo, zaujalo ho na ní právě to, jaké má srdce.

Proroctví je jako svíce, září v temných místech, dokud nepřijde den. Je lepší tuto svíci zažehnout, i když hrozí, že se o ni někdy trochu popálíte, než být ve tmě. Někdy stačí použít i selský rozum a nenechat se zmást intenzitou duchovního prožitku, ošálit líbivými slovíčky nebo naopak káravými hlasy, které nevedou k pokání a z něj vyplývajícímu pokoji s Bohem, ale spíš k sevření a pocitu viny. Ďábel je otec lži. Proto platí jako ve všem, že čím plnější budeme Božích věcí, tím méně šancí bude mít, aby zabíjel, kradl a ničil.

Přečtěte si o proroctví více!
Článek vyšel v rámci tématu „Proroci ještě nevymřeli“ v červnovém vydání časopisu Život víry. Nad tím, jak správně prorokovat a proroctví přijímat, se dále zamýšlí např. Miloš Kačírek, předseda prorockého hnutí Orli.

Číslo také přináší rozhovor s bývalým televizním moderátorem a současným poslancem Alešem Juchelkou, dramatický příběh motorkáře i svědectví bývalého mafiána, vzpomínky na pastora V. Santaria, recenze knih, zprávy ze života církve nebo kalendář křesťanských akcí.
Více na www.zivotviry.cz.

POZOR! Časopis si nyní lze předplatit i v audio verzi!

Autor: J. B.
Zdroj: Život víry
Audio: Kateřina Hodecová, Rádio 7

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 5 / 5. 2

Napsat komentář