Animovaný film Píseň moře: Mýtus bolesti

Snímek Píseň moře byl na plátna uveden roku 2014 a dodnes se u diváků těší vysokému hodnocení – ČSFD 85 %, IMDb 8,1/10. Není divu, dílo kombinuje přitažlivé prostředí irské mytologie, kvalitní animaci i soundtrack. Píseň není pouze dalším animákem se severskou tematikou, jako by chtěla být něčím víc: mýtem, příběhem, kde se akumuluje staletá lidská životní zkušenost. Emocionální prostředí bohaté symboliky vtáhne diváka do 94 minut, během kterých sám musí nacházet významy různých prvků. Snímek přímo volá o to, by byl vykládán různými způsoby, a rozhodně patří mezi ty, ke kterým se rádi vrátíte a naleznete, čeho jste si předtím nevšimli. Film se nejen skvěle sleduje, ale i prožívá. A možná… možná bude nejlepší, když si ho pustíte, ještě než budete ve čtení tohoto článku pokračovat.

Příběh o bolesti

Ben vyrůstá s otcem Conorem (člověk), strážcem majáku, a matkou Bronagh (mořská tulení víla, tzv. selkie) na malém útesu u irského pobřeží. Když jsou Benovi čtyři roky, narodí se mu sestra Saoirse (čti „Šírša“), která je po rodičích napůl člověkem a napůl vílou. Porod provázejí komplikace, Bronagh musí rodinu opustit a vrátit se do moře. Narození sestry tak pro Bena znamená ztrátu matky, což Saoirse nedovede opustit a chová k ní zjevnou antipatii.

Lidský svět je ve filmu provázán se světem duchovním. Klíčový je mýtus o obru Mac Lirovi, který zažije ztrátu dětí i ženy. Jeho bolest hrozila skrze moře slz zvednout hladinu oceánu a zahubit obyvatele pobřeží. Utrpení Mac Lira trhalo srdce jeho matce, soví čarodějnici Mache, a tak mu vzala emoci bolesti. To vedlo k jisté úlevě a zároveň k obrově zkamenění. Macha dál vede zápas proti zbytku magického světa. Vysává jejich emoce, čímž jim dle svého pomáhá, a zároveň je nechává zkamenět. Ostatně sama je z půlky z kamene – je závislá na vysávání bolesti ze svého života. Z kouzelných bytostí zbývá již jen malý zbytek, na obzoru však svítá naděje: mytický svět očekává poslední selkie, která zazpívá Píseň moře, čímž osvobodí všechny zkamenělé bytosti. 

Sourozenci procházejí náročnou cestou, při které Ben objeví Saoirsino poslání coby poslední selkie. Saoirsu čeká boj s Machou a jejími sovami. Ben musí odkrýt staré rány a přesvědčit tátu Conora, jehož nitro je zkřivené bolestí, aby pomohl při naplnění Saoirsiny role.

Saoirsa, která až do svých šesti let nepromluví a po celý děj je téměř němá, na závěr přeci jen zazpívá Píseň moře. Osvobodí tak všechny zkamenělé bytosti včetně Machy a Mac Lira. Nic z toho by se však nestalo, kdyby Benovo odpuštění neotevřelo Saoirsiny ústa. Mytický svět se nápadně kryje se světem lidským, divákům neujde, že Mac Lir není ničím jiným než odrazem Conora. Film tak uzavírá záchrana mytického i skutečného světa. Duchovní bytosti odcházejí „domů“, rodina prožívá usmíření a návrat radosti.

Tíha a extrémní řešení

Co vede k závěrečnému nastolení harmonie mezi duchovními i lidskými bytostmi? Co přiměje Bena k projevu sympatií vůči Saoirse? Co promění Machu i Conora?

Mac Lirova silueta se ve filmu objevuje velmi často a vyprávění o něm rámuje celý příběh. Pověst nemá být ničím jiným než výstrahou: „Tenhle, přátelé, nenaložil se svou bolestí dobře. Přehnal to a teď je z něj obrovský šutr v moři.“ Mac Lir je archetypem toho, kdo se nechal přemoci bolestí, ztratil naději a nechal svým bolem ničit ostatní. To je první přístup k tíze života, který film prezentuje. Druhým je Macha. Ta negativní emoce (a posléze všechny emoce a nejen své!) řeší elegantně, odfiltruje je. Nechá je zmizet, přesněji a více naturalisticky: vysát. A tak se zdá, že vše je OK, bolest pryč… Jenže vysávání pocitů ji mění v kámen.

Na Benovi, kterého trápí ztráta matky a zášť vůči Saoirse, je, aby se rozhodl. Předtím, než dojde k hlavní konfrontaci, se mu naskytne náhled do minulosti, živý pohled na moment, kdy ztratil svou matku Bronagh. Veškerá dávná bolest je přítomna. V zápase s Machou zakusí, jaké to je nechat si vysát bolest, rozhodne se ji však prožít. Tím Macha ztrácí moc a Benův vztah k sestře se změní. Se Saoirsou se smíří, zachrání ji a eskortuje až na konec, kdy zazní Píseň.

V zápase s Machou se rozbijí kouzelné nádoby, do kterých ukrývá svou bolest – ta se nahromadí a na chvíli ji zcela přemůže. Nastane proměna, Macha se vystavuje bolesti, před kterou se předtím dlouho skrývala. Prožije ji a tím se s ní smíří. Je to ona, kdo svou magií pomůže Benovi a Saoirse včas dorazit k moři. V závěrečném mystickém vykoupení vede Macha v podobě zlaté zářící sovy zástup duchovních bytostí a je to ona, kdo probudí Mac Lira z kamenného spánku.

Píseň moře a Jób

I Bible má svůj mýtus bolesti – knihu Jób. A i zde musí spravedlivý Jób vybírat: buď se otevře realitě absurdní bolesti a nepochopitelného Boha, nebo poslechne své tři přátele, kteří mu nabízejí realitu manipulující zkratku. „Jóbe, přiznej si, že jsi zhřešil a tím vysvětli svou bolest! Kdo hřeší, toho Bůh ihned trestá, kdo činí dobro, tomu Bůh žehná; tak funguje svět, tak to platí i pro tebe! Přestaň se hájit před Bohem, vysvětli si svou bolest, učiň pokání a zdraví spolu s blahobytem se vrátí! Jdi dál, nech to být!“

Problém spočívá v tom, že Jób ani jeho rodina nezhřešili. Svět je složitější a není místem okamžité spravedlnosti. Na závěr tak Bůh dává za pravdu Jóbově nevybíravé upřímnosti a ne snaze jeho přátel bránit Hospodina zjednodušujícími vysvětleními před realitou. Únikem Jóbových přátel od bolesti byla teologie prosperity. Ta i cokoliv jiného se nám může stát instantním řešením obtížného údělu našich životů. Půvabné teorie mohou nabrat roztodivných podob: 

• „kdo hřeší, má se zle, kdo činí dobro, má se dobře“ (teologie prosperity, podobně karma),
• „všechny negativní emoce mají zdroj v démonech a je třeba je vymítat“ (přehnaná teologie osvobození),
• „křesťan se musí vždy radovat a tedy se nesmí trápit, být melancholický, smutný a zklamaný“ (pomýlená interpretace křesťanské radosti),
• „neměl by ses utápět ve své bolesti, život jde dál“ (odmítnutí práva na bolest),
• a cokoliv dalšího…

Co s bolestí?

Faktem je, že s bolestí jde učinit jediné: nést ji. A odnést ji. Tak to učinil Kristus s bolestí kříže, tak to máme činit vůči druhým, když jsme milosrdní a ujímáme se cizí bolesti, tak to máme činit vůči sobě a Bohu, když následujeme Jóba, žalmisty a proroky. Bolest je tu, aby byla překonána a prožita, nikoliv odmítnuta či bagatelizována. Nový zákon obsahuje tajemný verš hovořící o Kristově vztahu k bolesti: „Ačkoli byl Boží Syn, naučil se z toho, co vytrpěl, poslušnosti.“ (Židům‬ ‭5:8‬‬) Pokud on nesl trpký úděl, který vedl ke zralosti, co teprve my! Ignorujeme-li realitu utrpení, stáváme se kamennými, přesně jako Macha. Otevřeme-li se však riskantní půdě reality bolestivého světa a zahodíme masky zjednodušení, pak s Kristem rosteme k dospělosti.

Kéž nás Kristus učí správně prožívat radost i bolest, v soukromí i v církvi – v modlitbách, chválách a kázáních. Kéž nám dá z naší bolesti růst a transformaci. Kéž je naše bolest tou jeho. Kéž ho známe jak radostného, tak i trpícího.

Foto: WestEnd Films

---

Líbil se vám článek? Dává vám Svět víry smysl a rádi se sem vracíte? Budeme rádi, když náš projekt podpoříte. I malá částka se počítá.

---