Letošní superkulaté výročí popravy 27 českých pánů bylo 21. června přímo na Staroměstském náměstí připomenuto několika akcemi. Nejvýznamnější z nich byla „Ekumenická modlitba s připomínkou popravených představitelů stavovského povstání“, kterou zorganizovala Česká biskupská konference s Ekumenickou radou církví (ERC).
V 18 hodin proběhlo pod věží Staroměstské radnice kladení věnců s vojenskou hudbou a s vířením bubnů. Kvůli betonovému odpadkovému koši, v jehož bezprostřední blízkosti se obřad odehrával, to nepůsobilo úplně důstojně. Shluk shromážděných, kterých mohlo být ke třem stům, se pak přesunul o pár metrů k severu, před pódium potažené černým suknem. V čele pódia stál podobně jako před 400 lety jednoduchý dřevěný kříž, nad pódiem vlála černá vlajka. V těsné blízkosti fungovaly stánky s občerstvením včetně rožně s opékanou vepřovou kýtou. Vůně pečeně konkurovala vjemům z pietního aktu. Před pódiem stály další dva betonové koše na odpadky…
„Čekáme inspiraci či prorockou výzvu“
Na pódiu se shromáždili představitelé církví sdružených v ERC a plzeňský biskup Tomáš Holub. Liturgii uváděl tajemník ERC Petr Jan Vinš. Její kostru tvořily citlivě volené a krásně zpívané křesťanské písně a citace biblických textů. Jen u společné proklamace 23. žalmu zamrzela volba překladu. Pro ekumenickou příležitost by lépe seděl Český ekumenický překlad známější protestantským křesťanům a navazujícím na tradici Bible kralické. Ale i z liturgického hlediska je jazykově mnohem vhodnější ekumenické: „Hospodin je můj pastýř, nemám nedostatek“ než nový římskokatolický překlad „… nic nepostrádám.“
Vyznání vin bylo jen všeobecné, synodní senior ČCE a předseda ERC Daniel Ženatý mimo jiné řekl: „… hledali jsme rozbroje a neměli jsme víru“. Po čtení části Kázání na hoře (Matouš 7,7–12) následoval rozhovor plzeňského biskupa Tomáše Holuba a Daniela Ženatého. Příjemné bylo vidět přátelský vztah obou mužů, který nelze navázat krátce před akcí. Tomáš Holub řekl, že přišel jako ten, kdo prosí o odpuštění. Kritizoval spojení politiky a víry a v této souvislosti uvedl, že nám má jít o osobní víru. Na Holubovu otázku, co dělají protestanti, aby se podobné věci neopakovaly, Ženatý mimo jiné řekl: „Dychtivě intuitivně čekáme inspiraci či prorockou výzvu“, což mě příjemně překvapilo. Kromě toho mluvil ale také v předvídatelných frázích, často bez křesťanských konotací: Jde o svobodu, nemáme zůstat lhostejní.
Následovalo uctění památky popravených, jejichž jména byla čtena a při tom mladí lidé ke křížům v dlažbě chodníku kladli květiny a zapálené svíce. Pak zazněla Modlitba Páně a závěrečná společná kající modlitba, stručná a čistě obecná. Po Áronském požehnání, které společně udíleli biskup Holub a předseda ERC Ženatý, a po písni bylo shromáždění ukončeno.
Vše proběhlo hladce, jen skupinka aktivistů v čele se Zdeňkem Zacpalem opodál po celou dobu (včetně předchozích akcí) držela transparent s textem „Zavražděni Vatikánem a Habsburkem“, bez jakýchkoli projevů agrese.
Smíření pod mariánským sloupem?
Včetně kladením věnců vše zabralo hodinu, a přesto od začátku do konce vytrvala sotva polovina účastníků. Citlivě sladěný program, kultivovaní řečníci, a přesto to bylo zdlouhavé, formálně náboženské, nekonkrétní. Proč?
Kritické postřehy novináře, který není vázán církevními tradicemi, k pořadatelům ekumenických akcí často dospějí. Nedivil bych se, kdyby za rok byly z místa piety odstraněny betonové koše. Domnívám se však, že ty nebyly největší vadou na kráse. Vyvažování, a proto jen vágní vyznání hříchů tam, kde se jedna ze stran provinila větším dílem, to pokládám za podstatný nedostatek (tím pochopitelně nepopírám protestantská selhání, o kterých jsem psal na jiném místě, s maximální snahou být poctivý).
A co nikým nezmiňovaný mariánský sloup (jako by ho nebylo), svědek ekumenické arogance jeho znovuzbudovatelů? Dávný pomník vítězství Říma nad protestantskou „herezí“ byl obnoven loni a němou, ale výmluvnou stafáž tak výroční pietě tvořil poprvé. Tento útvar odstraňte, ne zmíněné koše, nebo aspoň vyznejte, že vás mrzí, že byl mariánský sloup obnoven vzdor nesouhlasu jádra protestantské ekumeny. To by byl reálný krok ke smíření, ne opatrné opakování obecných formulací, aby se nikoho nic nedotklo.
Foto a text: Tomáš Dittrich
Důstojnou vzpomínkou a vyjádřením změny postoje k českým společným dějinám byly nedělní společné chvály a
adorace katolických a protestanských hudebníků. Tyto chvály byly doprovázeny uctíváním skrze tanec, praporové chvály a duchovní obrazy. Jsme bratři a sestry od stejného Otce. Na Bílé Hoře v den bitvy, která znamenala rozdělení došlo k smíření a vzájemnému odpuštění křivd z minulosti. A to všech. Už není co odpouštět. Je dokonáno.